Náčrtky z dětství. Milan SvanderlikЧитать онлайн книгу.
prozrazoval její hluboké obavy. Samozřejmě, já jsem neměl tušení o tom, co se děje, ale začal jsem chápat, že tito návštěvníci nikdy nepřinášeli dobré zprávy. Nepamatuji si, že by se některý z nich usmál na kohokoli, dokonce ani na malého Milanka, takže jsem si ve svých dětinských představách lidi v uniformě vždy spojoval se špatnými věcmi.
Kromě o víkendových návštěvách mého dospělého bratra a sestry – oba byli mnohem starší než já a už nebydleli s námi doma – jsem byl nejčastěji sám; náš dům sotva někdo navštívil, kromě těch ošklivých lidí v uniformách. O několik let později jsem ke svému překvapení zjistil, že si většina dětí normálně hrála s jinými dětmi, ale se mnou si žádné děti nikdy nepřišly hrát. Tehdy jsem si neuvědomoval, že nemohli; žádné z dětí přijít nesmělo. Ale uznávám, že mi nikdy nechybělo něco, co jsem nezakusil a z dětství jsem si odnesl jen samé krásné vzpomínky.





ČÁST 3
O JEPTIŠKÁCH, KRÁLÍCÍCH A VLACÍCH
Poblíž musel být klášter, protože každý týden kolem našeho domu na své cestě do místního kostela procházela skupina jeptišek v černých, pochmurných hábitech. Když jsem je sledoval skrz naši železnou bránu, fascinovaly mě. Jednoho dne mě zahlédly, zastavily se a zeptaly se mě na mé jméno a věk – byly to otázky, které dospělí vždy kladou malým dětem, které neznají. Odpověděl jsem, dívaly se na mě laskavě a přátelsky, několik z nich se na mě dokonce usmálo. Neviděl jsem mnoho lidí procházet tak blízko našeho domu, a i když šli, neusmáli se; obvykle se otočili a odvrátili pohled. Jeptišky byly úplně jiné: byly zahalené od hlavy k patě, v černých hábitech, ale zdálo se, že snad vyzařují dobrotu a světlo. Jednou v neděli jsem je viděl jít k našemu domu a běžel jsem jim naproti. K mému velkému překvapení a potěšení mi daly balíček vanilkových rohlíčků – anglicky se jim říká „vídeňské prsty“. Vůně vanilky byla úžasně exotická a tu chuť měkkého, sladkého pečiva s lískovými oříšky nikdy nezapomenu. (Stále mám pro toto pečivo slabost!) Jako bych byl přímo v nebi.
Od té doby mi sestry každý týden, když šly kolem našeho domu, vždycky šouply malý kousek lahody – musely je snad péct každý týden. Ale nic netrvá věčně: jednoho týdne, k mému hořkému zklamání, jeptišky před naším domem neprošly. Mé srdce bylo zlomené; už jsem je nikdy neviděl. O mnoho let později jsem se dozvěděl, že klášter byl státem zrušen, a kdo ví, co se sestrám stalo. Doufám, že byly v bezpečí a mohly po ještě mnoho let pokračovat v pečení vanilkových rohlíčků pro jiné malé chlapce. Náboženství samozřejmě nemělo žádnou cenu při budování socialistické budoucnosti, ale nikdy nezapomenu na laskavost těchto jeptišek, jejich usměvavé tváře a něžné doteky přes zahradní bránu. Navíc nikdy nezapomenu na lahodné rohlíčky, které mi každý týden přinesly. Byl jsem velmi šťastný malý kluk!
Vychutnával jsem si lahodné roličky, ale také jsem si postupně uvědomil, že se moji rodiče těžko dostávají k určitým potravinám, i když jsem nevěděl proč. Naštěstí si moje matka většinu naší zeleniny vypěstovala sama, také nějaké ovoce; chovala také ve sklepě králíky, samozřejmě ne jako domácí mazlíčky, ale jako náš jediný zdroj čerstvého masa. Vzpomínám si na dobu, kdy s námi v domě žil jeden z těchto velkých, krotkých králíků, a to rozhodně byl rodinný mazlíček. Byl velký a krásný. Zbožňoval jsem hladit jeho nádherně měkkou srst a krmit ho mrkví, kterou papal s úžasnou chutí. Myslím, že se jmenoval Bimbo a můj bratr Mirko ho zbožňoval. Kdykoli Mirko přišel do domu, Bimbo mu skočil do klína, kde se šťastně usadil. Občas se mu podařilo úplně okousat některý z knoflíků na Mirkově košili. Mirkovi to připadalo zábavné, ale moji matku to vůbec nepotěšilo. Bimbo rozhodně nebyl žádný svatý: rád okusoval všechno, co vypadalo zajímavě a k jídlu, takže se žádná tkanička nezachránila před jeho nenasytnou chutí a ostrými řezáky. Jeho konec přišel v den, kdy se mu podařilo překousnout elektrický kabel. Mojí matce konečně došla trpělivost a rozhodla se, že je s Bimbem konec. Jeho osud se naplnil v podobě „Bimbova guláše“, lahodného a chutného jídla, které si všichni u stolu vychutnali v blažené nevědomosti o jeho ingrediencích. Když můj bratr zjistil strašlivou pravdu o konci jeho milovaného Bimba, odmítal s naší matkou mluvit několik dalších týdnů. Poté už nikdy nebyla žádná zmínka o Bimbovi, ale myslím si, že bratr matce zabití jeho milovaného králíka nikdy úplně neodpustil.
Jednoho dne, dlouho po obědě s Bimbem, byli moji rodiče pozváni na nějaké oficiální setkání v krajském hlavním městě Liberci, a já jsem směl jít také. Byla to moje první cesta vlakem a byl jsem opravdu nadšený. Vzpomínám si, jak jsem nastupoval do vlaku se čtyřmi vagóny taženými velkou černou lokomotivou, která mi připadala obrovská, hlučná a poměrně děsivá, ale zároveň velkolepá. Bylo tam tolik páry, kouře a sazí, ale i tolik surové energie. Jakmile vlak vyjel ze stanice, všiml jsem si, že dva uniformovaní železniční zaměstnanci zamkli dveře na každém konci našeho vagonu. Také jsem viděl ozbrojené stráže na obou koncích vlaku. Nyní vím, že tato část Československa hraničí s Německem a Polskem, a aby se vlak dostal do Liberce, musel přejet přes mezinárodní hranice. Když jsme cestovali přes východoněmecké hranice (DDR), byly tam vysoké ploty s ostnatým drátem a strážními věžemi, a byl jsem fascinován tím, že jsem poprvé v cizí zemi. Lidé na stanicích, kterými jsme projížděli, byli cizinci, a já jsem si najednou uvědomil, že oni ale všichni vypadali stejně jako my. A určitě by se někdo mohl zeptat, proč tam vlastně byly takové vysoké hraniční ploty, když to byli naši „přátelští sousedé“? Kupodivu, napadla mě úplně jiná myšlenka, přiměřenější mysli dítěte. Vzpomínám si, že jsem se své matky naivně zeptal: „Jeleni ty ploty určitě nemají rádi, nebudou se moci toulat, že?” Teprve o několik let později jsem pochopil, že tam tyto ploty nejsou, aby kontrolovaly pohyb místních stád jelenů, ale aby držely lidi ve východním Německu.
Vlak zastavil jen v Liberci a byli jsme znovu na území Československa. I když si z té výjimečné cesty stále pamatuji mnoho detailů, málo si pamatuji samotné město Liberec. Moji rodiče našli nějakou obrovskou, bezútěšnou budovu a vešli do ní; čekali dlouho než si jich v matných, šedých, nepopsatelných úřadech někdo všimne, a nakonec měli schůzku s několika stroze vypadajícími lidmi, kteří byli stejně šedí jako jejich okolí. Ačkoli nebyli v uniformě, tito úředníci vypadali nepřátelsky, protože se jako ten uniformovaný personál, který přicházel do našeho domu, nikdy neusmáli a já věděl, že se mi nelíbí. Byla to moje první cesta vlakem, moje první zkušenost s cestováním po cizí zemi a moje první setkání s byrokracií, která už brzy změní celý náš život.