Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке. Карел ПолачекЧитать онлайн книгу.
na pět houfů a každý houf si jednoho z nás vyhlédl, aby mu to vykreslil.
My jsme velmi křičeli a rozutekli se na všecky strany, utíkali jsme neobyčejně rychle, ale platné nám to nebylo nic, jelikož vosy jsou miliónkrát rychlejší než hoši. Tak nás honily po polích semo tamo a štípaly nás do rozličných částí těla. Pajdu štípla jedna do čumáku, pročež neobyčejně řval, i vstrčil čumák do měkkoty, aby se ochladil. My jsme řvali čím dále tím více a oháněli jsme se větvemi, ale tím jsme vosy ještě více namíchli a bylo nám do bréče.
Tak jsme utíkali pořád, až jsme přišli do naší ulice a potkali jsme méblák a koně vedl Jakub od Bejvalů. Když viděl, jak nás vosy zřídily, tak se zasmál neobyčejně silně a pravil: „I heleme se!“
A když jsem přišel domů, tak se mne tatínek ptal, kde jsem byl. Já jsem pravil, že v houslích.
On pravil: „Tak proč máš křivou hubu, kdyžs byl v houslích?“
To bylo pravda, že jsem měl křivou hubu a oteklý nos a místo očí úzkou škvírku, takže jsem vypadal jako Číňan.
A když se mne tatínek pořád ptal, tak jsem pořád lhal, že jsem byl v houslích, ale lhal jsem málo, pročež tatínek odepnul pásek a já jsem dostal velice, abych podruhé nevrdlouhal.
Potom jsem nesměl tři dny na ulici, aby mně otok nezastydl, jelikož bych pak musil celý život chodit s křivou hubou a to bysem měl za všecko.
Víckrát však už na vosy nepůjdu, jelikož mne to nebaví, a raději budu doma pomáhat, aby se vidělo, že jsem se polepšil. A Bejvalovi Antonínovi řeknu do očí, že není žádný vynálezce, ale trouba ze všech nejtroubovatější.
A skutečně jsem po třech dnech pravil Bejvalovi, že je trouba, a on odvětil, že já jsem ještě větší, já jsem pravil, že jsem kvůli němu dostal, a on odvětil, že dostal kvůli mně. A pravil, že si zas k němu můžu přijít vypůjčit kolo, že mě zkvakne. Já jsem pravil: „Nevídáno!“ a od té doby s ním do smrti nemluvím.
Éda Kemlink odjel k babičce na Moravu, ona tam žije na vejminku, a jelikož je už moc špatná, tak chce mít někoho kolem sebe. Ale taky dostal velice moc skrz ty vosy.
Čeněk Jirsák pravil, že skrz ty vosy ho maminka zavřela ke koze do chlívka a nedostal večeři. Ve chlívku u kozy rozjímal a shledal, že velice zhřešil, jelikož vosy utiskoval, začež ho Pánbůh spravedlivě potrestal, neboť jak k tomu vosy přijdou, nám by taktéž nebylo milé, kdyby nám uličníci čudili pod nos.
Pročež nyní se nesmí se mnou kamarádit, ale musí doma pomáhat šít bačkory a čepice. Taktéž se musí pilně cvičit v hudbě, aby ho jednou pan Rektorys vzal, aby mu pomohl vyhrávat o funusu, jako tatínka. To mluvil velice tiše a díval se přitom k nebi.
Já měl vzteka, že tak mluví, a pravil jsem mu: „Je vidět, že jseš přece jenom Krakonoš, tvůj brácha jest Krakonoš, tvůj tatínek jest Krakonoš a tvoje maminka jest Krakonoška. A všichni Krakonošové mně můžou vlézt na hrb.“
On odvětil: „Ty smrade jeden, dal bysem ti jednu, až bys nevěděl, čí jseš, ale nesmím už hřešit, a to je tvoje štěstí.“
A Zilvar z chudobince se nýčko spolčil s Habrováky, tak s ním nic není.
Pročež jsem nyní velice hodný a chodím sám a nejsou na mne stížnosti a všecko čtu, nejvíc krváky, abych byl vzdělaný. Já se vůbec neperu, a když se peru, tak jenom s Rampepurdou, ale to jenom tak, my se při tom smějeme.
Taktéž musím hlídat Mančinku a nosím ji po pokoji zabalenou v peřince a zpívám jí: „On jmenoval se Harward Bill, narodil se v Nevadě, ženu propil v Arizoně, zlato v Kanadě,“ což se jí velice líbí. Když usne, tak ji postavím do kouta a ona spí, opřena o stěnu, a je hodná a já čtu v knížce.
Naši jsou rádi, že se starám o sestřičku, jelikož maminka musí pomáhat tatínkovi v krámě odbejvat lidi. My máme koloniál a vedeme všecko. Kávu, cikorku, cukr, líh k pálení, biče, kartáče, čaj i likéry všeho druhu, jakož i citróny, ba i čekuládu. Vším posloužíme. A chodí k nám moc lidí, taky z vesnic.
Já jsem nejradši, když přijede před náš krám valník Bejvalů a přiveze zboží, které tatínek objednal z Prahy ze zámořských osad. To jest pro mne velká sláva a plesání. Tu nejdřív vstoupí do kvelbu Jakub a praví: „Zdravíčko. Tak bysme byli tady.“ Načež pacholci složí bedny, a když jsou hotovi, dostanou po skleničce kořauky, kteroužto vypijou a řeknou: „Pánbůh naděl,“ a jdou pryč.
Ihned potom začnu bednu obskakovat a tatínka mořit, aby začal pakovat, a tatínek dělá drahoty a praví: „To má čas, dej mi pokoj, řadši si vezmi knihu a uč se.“ Avšak já nepřestávám mořit, a když je tatínek umořený, tak popadne sekáček, kladívko a kleště a počíná otvírat bednu. On to dělá velice pomalu a přitom po mně po očku šilhá a já vím, že se mi směje, jelikož jsem celý netrpělivý.
A já jsem netrpělivý proto, jelikož jsem žádostivý, jaké tam budou obrázky a jestli jich bude hodně. Jestli jsou v bedně obrázky, jakož i pohádky, to se pozná okamžitě. A jak se to pozná? Když je bedna celá špinavá a umouněná, tak v ní jistě není nic a já jdu od ní pryč, protože mne to nebaví. Ale když přijde bedna celá bílá a voní po syrovém dřevě, tak v ní jistě jsou i obrázky i pohádky a taky plakát.
Když tatínek odklopí víko, tak to zaskřípe a rupne, pod tím jest papír, pak dřevitá vlna a hned navrchu plakát. Tatínek plakát rozdělá a na něm je vymalovaná krásná slečna, velice růžová, a má modré oči a pije kávu, přičemž se neobyčejně vesele usmívá. A pod ní jest napsáno tiskacím písmem: „Pověst letí kol a kolem – pijme jenom kávu se Sokolem,“ a tatínek se podívá na plakát se zalíbením a pak praví: „Mami, pojď sem.“ Maminka přijde, utře si ruce a taky se podívá a řekne „ách!“, pak přijde Kristýna z kuchyně, taky se podívá a řekně „ách!“, neboť se jim to líbí. Ten plakát pak tatínek pověsí do okna, aby to všichni lidé viděli a chodili kupovat cikorku.
Avšak potom přijde to hlavní, neboť pod plakátem jsou pohádky a jest jich habaděj. Ty pohádky potom čítám a je v nich o čarodějnicích, obrech i trpajzlících, o hodném králi a zlé princezně, co nechtěla pít kávu se Sokolem, pročež byla zakletá do žáby, až byla vysvobozena princem, co by se po kávě se Sokolem utloukl, a pročež jest strašlivě silný a děsně udatný, a pojme princeznu za manželku a oni pak pijí kávu se Sokolem ve svornosti až do smrti.
Až budu velký, tak budu také kupcem, protože kupci to mají nejlepší. Kupci nemusejí nic kupovat, jednoduše jdou do krámu a vezmou si, co chtějí. Tatínek pravil: „Koukej, ať se máš k obchodu, já tu pořád nebudu, tak si všeho všímej, abys to jednou mohl vzít za mne, neboť Láďa se udělá pro sebe.“ Tak si všeho všímám a stojím za pultem a zdravím lidi silným hlasem, abych byl jako kupec.
Ale ze všeho nejraději chodím upomínat lidi, co jsou nám dlužni za zboží. Jelikož vejdu do příbytku, dám slušné pozdravení a pravím, že tatínek se nechá poroučet a co je s placením, že nemůžeme čekat, a lidi mají vzteka a praví, že nemusí být hned zle, že zaplatí až pak. Avšak já se jim nehnu a pravím, že nám také nikdo nečeká a že nesmím bez peněz přijít domů. Tak oni mně raději peníze dají, přičemž říkají, abych koukal mazat.
Avšak děsně nerad chodím upomínat k cukrářovi Svobodovi, který od nás bere cukr, čekuládu, kakao a všelijaké věci. Pan Svoboda je zlostný a pořád mne vyhazuje z krámu a praví, že ještě nikomu s dluhem neutekl. Já jsem rád, že má vzteka, a hádal bych