Osud Draků . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
by jej v ten okamžik nedonutilo, aby ji pustil.
Ale byla to předem prohraná bitva. Kůže toho tvora byla příliš tlustá a svaly příliš silné. Obluda sebou několikrát zazmítala a nakonec Krohna shodila do vody. Zároveň ještě více sevřela Thorovu nohu. Zmocnil se ho podivný pocit. Najednou lapal po dechu, jako by z něj ten tvor snad vysával kyslík. Chapadlo zaklesnuté do rány navíc šíleně pálilo. Thor měl pocit, že mu každou chvíli snad musí utrhnout nohu.
V posledním zoufalém pokusu o záchranu se Thor sám pustil chlapcovy ruky, odrazil se volnou nohou od boku člunu, ve skoku se otočil a sáhl k opasku, aby tasil meč.
Nepodařilo se mu ho ale vytáhnout včas. Namísto toho dopadl na bok do vody.
Voda kolem něj se okamžitě změnila v rychle tekoucí proud, jak byl unášen dál od člunu. Obluda se ho snažila odtáhnout do moře. Byl stahován dál a dále, čím dál rychleji a i když se ze všech sil snažil všemožně vzdorovat, nebylo to nic platné. Další myšlenkou, která mu vytanula na mysli, bylo, že je stahován pod vodu a do hlubin Dračího moře.
KAPITOLA DEVÁTÁ
Gwendolyn běžela po otevřené louce. Její otec král MacGil běžel spolu s ní. Byla ještě malá, možná, že jí mohlo být tak deset let a její otec byl taktéž mladší. Jeho plnovous byl krátce střižený a nebyla v něm ani jediná stříbrná nitka. Také obličej byl bez jakýchkoliv vrásek, pleť mladá a zářící. Byl šťastný, bezstarostný, držel ji při běhu za ruku a spokojeně se smál. Tohle byl otec, kterého si pamatovala, takhle ho dříve znala.
Potom ji chytil a jediným pohybem si ji přehodil přes rameno a začal se točit dokola. Znovu a znovu. Jeho smích byl silnější a silnější a ona nemohla jinak, než hystericky vřískat. Bylo jí v jeho rukách tak dobře a přála si, aby jejich společné chvíle nikdy neskončily.
Když ji ale položil na zem, stalo se něco divného. Slunečný den se najednou proměnil v soumrak. Když se Gwenina chodidla znovu dotkla země, pocítila, že už nestojí na louce plné květin a trávy, ale boří se až po kotníky do bahna. Její otec teď ležel v tom bahně na zádech několik kroků od ní a vypadal mnohem starší než předtím. Mnohem, mnohem starší, dokonce až příliš staře. Zdálo se, že se nemůže hýbat. O kus dál od něj ležela v bahně jeho královská koruna.
„Gwendolyn,“ zasípal. „Má dcero. Pomož mi.“
S vypětím všech sil zvedl z bahna ruku a natáhl ji k ní.
Okamžitě vyrazila, aby mu pomohla, aby chytila jeho nabízenou ruku. Jenže její chodidla se nemohla odlepit od země. Podívala se dolů, co se to děje, aby zjistila, že bahno kolem jejích nohou tuhne, vysušuje se a praská. Začala se zmítat, aby se z toho vězení dostala ven.
Najednou mrkla a zjistila, že bahno zmizelo a ona namísto toho stojí na ochozech jejich hradu a před sebou vidí celý Králův Dvůr. Něco tu ale nehrálo. Když se podívala pozorně, neviděla onu běžnou okázalost a čilý ruch města. Mnohem více teď připomínalo opuštěný hřbitov. Všude, kam až její oko dohlédlo se po zemi rozprostíraly čerstvé hroby.
Najednou za sebou uslyšela nějaký pohyb. Otočila hlavou za tím zvukem a zhrozila se, neboť se k ní přibližovala postava celá zahalená v černém plášti s kapucou. Ta se náhle dala do běhu, strhla si kápi, aby odhalila strašlivou tvář muže, kterému chybělo jedno oko a napříč jeho obličejem se táhla velká ošklivá jizva. Zavrčel, vrhl se k ní a pozvedl dlouhou dýku s nápadnou čepelí ze zarudlé oceli.
Pohyboval se příliš rychle a ona nebyla schopná včas jakkoliv zareagovat. Zvedla ruce s vědomím, že jí to před zavražděním nijak nepomůže. Muž se rozmáchl a plnou silou bodl.
Jenom několik centimetrů od její tváře se ale čepel náhle zastavila ve vzduchu. Vedle nich se najednou objevila další postava, která chytila vraha za zápěstí a zastavila jeho útok. Potom strašlivou silou zápěstí zmáčkla, dokud muži nevypadla dýka z ruky a nezazvonila na kamenné podlaze. Nově příchozí potom vraha zvednul nad hlavu a přehodil jej přes okraj ochozu. Ozval se vzdalující se výkřik plný děsu, který ukončilo žuchnutí a zapraštění lámaných kostí.
Její otec se otočil a podíval se na ni. Chytil ji pevně za ramena a patřil do jejích očí.
„Není tu pro tebe bezpečno,“ varoval ji. „Není tu bezpečno!“ křičel a zatínal prsty do jejích ramen tak silně, že začala křičet také.
V tom výkřiku se i probudila. Posadila se na posteli a rozhlédla se po komnatě ve snaze zjistit, jestli se v některém ze stínů někdo neukrývá.
Neobjevila však nic než ticho temné noci, která se už blížila k úsvitu.
Zpocená a zadýchaná vyskočila z postele a začala v noční košili přecházet po místnosti. Došla k malému kamennému umyvadlu a omyla si tvář trochou vody. Potom znovu a pak ještě jednou. Zády se opřela o chladivou zeď, cítila stejný chlad i z kamenné podlahy, a snažila se uklidnit.
Ten sen byl tak skutečný. Určitě to bylo něco víc než jen pouhý sen – možná skutečné otcovo varování, zpráva, kterou se jí snažil z onoho světa poslat. Najednou ze všeho nejvíc chtěla opustit tohle město, přímo teď, a už nikdy se sem nevrátit.
Zároveň však věděla, že právě tohle teď udělat nesmí. Musela se obrnit trpělivostí a vzít rozum do hrsti. Ale pokaždé, když mrkla, tak za víčky uviděla otcovu ustaranou tvář, která znovu a znovu připomínala ono varování. Musí udělat něco, aby ten sen konečně dostala z hlavy.
Podívala se z okna, a zjistila, že první slunce už pomalu začíná vycházet, a najednou jí napadlo, kam by se mohla vydat, aby přišla na jiné myšlenky. Královská řeka. To bylo ono. Tam by teď měla jít.
*
Gwendolyn si držela nos a znovu a znovu se nořila do chladných proudů Královské řeky. Seděla v malém přírodním koupališti, které řeka před staletími vykotlala do skály, a které bylo schováno na horním toku nad městem. Objevila toto místo, když byla malá a od té doby sem často chodívala. Držela hlavu pod vodou a cítila chladné proudy, které jí česaly vlasy a omývaly její nahé tělo.
To místo bylo odloučené od města, schované za hradbou stromů a poměrně vysoko ve svahu jednoho z okolních kopců. Byla tam malá laguna, kde řeka zpomalovala svůj tok a vytvářela přírodní koupaliště. Voda zde byla hluboká a poměrně klidná. Nad jezírkem bublala v podobě divoké říčky a ihned po ním tuto formu opět přebírala, aby pokračovala dolů k městu. Kameny na dně byly hladké a celé místo bylo ukryto tak dobře, že se tu mohla s klidnou duší koupat nahá, aniž by hrozilo, že by ji kdokoliv mohl objevit. Chodívala sem v létě téměř každého rána, přímo za východu slunce, aby si vyčistila hlavu a připravila se na nový den. Koupel jí pomáhala obzvláště v dnech, jako byl tento, když ji trápily noční můry. Bylo to její letní útočiště.
Zdálo se jí tak těžké o té dnešní přemýšlet jenom jako o obyčejném snu. Jak mohla vědět, že to ve skutečnosti nebylo něco mnohem důležitějšího? Nějaká zpráva nebo znamení? Jak mohla vědět, jestli je to všechno jenom výplod její mysli, anebo jestli za tím nestojí něco většího, co se rozhodlo jí dát šanci jednat, dokud je ještě čas?
Vynořila se se šplouchnutím nad hladinu a zhluboka se nadechla teplého ranního vzduchu. Všude kolem zpívali ptáci. Položila se do proudu na dlouhý plochý kámen tak, že celé její tělo zůstalo ponořené až po