Pokřik Cti . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
otce, který se jí tímto způsobem snažil sdělit, že po té dlouhé době zmítání se v nepokoji, konečně dochází alespoň nějaké útěchy.
Najednou dostala nápad. Zapískla a zvedla ruku. Estopheles okamžitě pochopila, snesla se z trámu a přistála Gwen na zápěstí. Pták byl těžký a jeho drápy se zaryly Gwen do kůže.
„Leť za Thorem,“ zašeptala jí. „Najdi ho na bitevním poli. Ochraňuj ho. Leť!“
Poslední slovo zakřičela a zároveň zvedla ruku vzhůru. Estopheles zamávala křídly a rychle stoupala výše a výše do nebe. Gwen se modlila, aby jí pták poslechl. Na Estopheles bylo cosi zvláštního, obzvláště, když se člověk zaměřil na její spojení s Thorem, a Gwen věděla, že ji docela určitě poslechne.
Teď už se nemohli dále zdržovat. Urychleně pokračovali z náměstí do další spleti uliček. Prošli několika branami a nakonec vyšli ven z města. Gwen se celou dobu modlila, aby Godfrey nalezl dost sil a vydržel naživu dokud mu nebude moci poskytnout pomoc.
Druhé slunce se již dotklo horizontu, když na předměstí Králova Dvora uviděli domek královské léčitelky. Byla to jednoduchá, jednopodlažní stavba s jedním oknem na každé straně a dveřmi směrem do ulice. Na pozemku kolem domu se rozkládala zahrada plná bylin a květin všech barev i tvarů. Domek byl zároveň i farmou na léčiva.
Gwen doběhla ke dveřím a několikrát o ně energicky udeřila klepadlem. Dveře se vzápětí otevřely a v nich se objevila překvapená tvář léčitelky.
Illepria. Byla léčitelkou královské rodiny po celý svůj život a Gwen ji znala odmalička. Přesto se Illeprii nějak dařilo udržet si mladistvý vzhled. Teď jenom stěží vypadala starší než Gwen. Její pleť zářila zdravím. Společně s bystrýma zelenýma očima opravdu nepůsobila starší, než na nějakých osmnáct let. Gwen věděla, že musí být mnohonásobně starší a že je její vzhled silně zavádějící. Také věděla, že Illepria je jednou z nejchytřejších a nejtalentovanějších lidí, kteří v jejich království byli.
Její pohled se rychle přesunul z Gwen na Godfreyho, načež okamžitě věděla, kolik uhodilo. Přeskočila veškeré zdvořilosti a formality a okamžitě se s ustaraným výrazem vydala k nemocnému. Přiložila mu dlaň na čelo a zamračila se.
„Vezměte ho dovnitř,“ poručila mužům překotně , „a hněte sebou.“
Potom se točila, aby jim podržela dveře, načež všichni vešli do jejího léčitelského domku. Gwen, která šla jako poslední, za nimi zavřela dveře.
Uvnitř bylo jenom tlumené světlo. Gweniny oči si musely chvilku zvykat, ale jakmile se tak stalo, shledala, že místnost vypadá skoro stejně, jak si ji pamatovala z dob, kdy byla ještě maličká. Nepříliš rozlehlá, čistě uklizená a ve všech koutech obložená květináči s dalšími bylinami, květinami a lahvičkami s již hotovými lektvary.
„Položte ho tady,“ poručila Illepria mužům vážným hlasem, „tady na tu postel v rohu. Sundejte mu košili a boty. Potom nás nechte.“
Akorth a Fulton rychle udělali, co jim bylo řečeno. Když potom pospíchali pryč z domku, Gwen ještě zachytila Akortha za zápěstí.
„Zůstaňte na stráži před domem,“ řekla mu. „Ten, kdo to Godfreymu provedl, by to klidně mohl zkusit znovu. Anebo by mohl jít i po mně.“
Akorth přikývnul a společně s Fultonem se odebrali ven. Tiše za sebou zavřeli dveře.
„Jak dlouho už je v tomhle stavu?“ zeptala se Illepria netrpělivě. Celou dobu přitom klečela u Godfreyho postele a na Gwen se ani nedívala. Zkoušela tep na jeho zápěstí a prohmatávala mu žaludek i krk.
„Od včerejšího večera,“ odpověděla Gwen.
„Od večera.“ opakovala Illepria a ustaraně kroutila hlavou. Dlouhou chvíli pak Godfreyho zkoumala a výraz její tváře byl čím dál temnější.
„Nevypadá to vůbec dobře,“ řekla nakonec.
Znovu mu položila ruku na čelo a tentokrát k tomu i zavřela oči a velmi dlouhou dobu tak zůstala a tiše dýchala. V místnosti leželo napjaté ticho a Gwen už začínala ztrácet pojem o tom, jak dlouho to trvá.
„Jed,“ zašeptala po dlouhé chvíli Illepria, aniž by otevřela oči. Bylo to, jako kdyby snad byla schopná zjistit pacientovu diagnózu jenom dotykem ruky.
Gwen odjakživa její schopnosti obdivovala. Léčitelka se nikdy nezmýlila, ani jedinkrát, co si Gwen pamatovala. Skoro by se dalo říct, že zachránila už víc životů, než kolik jich armáda dokázala vzít. Bylo otázkou, zda její schopnosti byly výsledkem mnohaleté praxe, anebo jestli je měla vrozené. Možná obojí. Illepriina matka byla totiž také léčitelkou, a její matka rovněž. A všechny tři strávily každičkou volnou minutu svých životů studiem všemožných jedů, nemocí a léčitelských technik.
„Velmi silný jed,“ dodala jistějším hlasem po další chvíli. „S takovým se setkávám jenom zřídka. Velmi drahá záležitost. Ať se ho pokusil zabít kdokoliv, dobře věděl, co dělá. Je s podivem, že stále ještě dýchá. Musí být silnější než by si kdokoliv z nás pomyslel.“
„To má určitě od otce,“ řekla Gwen. „Byl silný jako býk. Všichni MacGilští králové takoví byli.“
Illepria se hbitě zvedla a spěšným krokem přeměřila místnost k ponku. Tam začala na jemno sekat různé rostliny a kořínky, které potom ještě rozmačkala v hmoždíři. Každou chvíli do vznikající směsi také přilila pár kapek z několika lahviček. Za chvíli v hmoždíři vznikla zelená pasta, kterou v silné vrstvě pomazala Godfreyho krk, čelo a zbytek rozetřela do podpaží. Potom se okamžitě vrátila k ponku, kde začala do sklenice mísit různé tekutiny. Jedna byla tmavě červená, druhá neurčitě hnědá a třetí jasně fialová. Jakmile je smíchala, začalo to ve sklenici syčet a bublat. Po chvíli se směs uklidnila. Léčitelka ji zamíchala dlouhou dřevěnou lžící a ihned s ní pospíchala ke Godfreymu, aby ji přiložila k jeho ústům.
Godfrey nijak nereagoval, takže mu Illepria musela zvednout hlavu a nalít mu tekutinu do úst. Většina se jí rozlila po jeho tvářích, ale zbytek si svou cestu do krku přece jenom našel.
Potom čistým kusem plátna utřela potřísněné tváře a konečně se s povzdechnutím trochu uvolnila.
„Bude žít?“ zeptala se Gwen netrpělivě.
„Možná,“ zněla zadumaná odpověď. „Udělala jsem všechno, co se udělat dalo. Ale nemusí to stačit. Teď je jeho život v rukou osudu.“
„Jak můžu pomoci?“ zeptala se Gwen.
Léčitelka se na ni poprvé od setkání ve dveřích podívala.
„Modli se za něj. Tohle bude hodně dlouhá noc.“
KAPITOLA PÁTÁ
Kendrick nikdy předtím plně nechápal, co to znamená být svobodný. Až do dnešního dne. Doba, kterou strávil zamčený ve vězeňské cele, značně změnila jeho pohled na život. Teď dokázal ocenit každou maličkost. Dokonce i takové věci jako bylo slunce, které jej hřálo do tváře, a vítr česající jeho vlasy. Anebo jednoduše jenom fakt, že mohl být zase venku, jet na svém koni, cítit, že země pod jeho kopyty rychle ubíhá, být zase oblečený ve svém brnění, mít zpátky všechny