Nebe Kouzel . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
řekla Illepria, „a nikdo není spálený. Možná, že tu Godfrey někde je.“
Reece se rozhlédl po tisících padlých a přemýšlel, jestli vůbec mají šanci jej tu někde najít, i kdyby tu nakrásně byl.
Přesto se však připojil k ostatním a obcházel od jednoho těla k druhému. Zkoumal všechny tváře, mnohé patřily jeho lidem, a některé dokonce i poznával. Byli to lidé, se kterými bojoval a kteří bojovali pod zástavami jeho otce. Přemýšlel o pohromě, která se na jeho domovinu snesla. Jako kdyby království zachvátila černá smrt. Teď jenom doufal, že už je tomu všemu konec. Nechtěl, aby ty bitvy, zabíjení a zmar pokračovaly po zbytek jeho života. Zoufale potřeboval trochu oddychu a opět normální, klidný život. Království se také potřebovalo začít léčit.
„TADY“ vykřikla Indra vzrušeně. Stála nad jedním z bojovníků a dívala se na něj.
Illepria se k ní rozběhla. Všichni se shlukli a dívali se, jak poklekla vedle bojovníka a po tvářích se jí kutálely slzy jako hrachy. Reece poklekl vedle ní. Našli jej.
Godfrey.
Brnění mu dělalo ještě větší pupek než normálně, jeho tvář byla zanedbaná a mrtvolně bledá. Prsty byly promodralé od mrazu. Zdálo se, že je mrtvý.
Illepria se k němu naklonila a zatřásla s ním. Potom znovu a ještě jednou. Nereagoval.
„Godfrey! Prosím! Vzbuď se! To jsme já! Illepria! GODFREY!“
Znovu s ním třásla, ale ani se nepohnul. Nakonec to vzdala a namísto toho se rozhlédla po ostatních a zkoumala, co by se dalo najít na jejich opascích.
„Tvůj měch na víno!“ křikla směrem k O’Connorovi.
Ten překotně odepjal měch a zbrkle jej Illeprii podal.
Vystříkla trochu tekutiny na Godfreyho rty. Potom mu podepřela hlavu, otevřela pusu a nalila mu notný doušek na jazyk.
Objevila se reakce. Godfrey nápoj polknul a ještě si olíznul rty.
Potom se rozkašlal, sám se mírně posadil a s očima stále zavřenýma se chopil měchu, ze kterého začal žíznivě pít. Čím víc sál, tím výše zvedalo jeho tělo, až nakonec seděl zcela rovně. Pomaloučku otevřel oči a utřel si hřebetem ruky pusu. Rozhlédl se dezorientovaně kolem sebe.
Illepria se rozplakala radostí, natáhla se k němu a objala jej.
„Ty žiješ!“ vydechla.
Reece si oddechl. Jeho bratr byl promrzlý, zmatený, ale očividně stále při chuti a především naživu.
Elden se Sernou uchopili Godfreyho za podpaží a zdvihli jej na nohy. Zprvu stál velmi vratce, ale poté, co se znovu dlouze napil, už byly jeho nohy mnohem jistější. Znovu si utřel pusu.
Kalným zrakem se rozhlédl kolem sebe.
„Kde to jsem?“ zeptal se. Přitom se podrbal na hlavě, ze které mu během bitvy někdo musel srazit helmici a od té rány tam teď byla velká podlitina. Přimhouřil oči, když ránu nahmatal.
Illepria místo okamžitě prozkoumala. Jeho vlasy byly slepené krví.
„Jsi raněn,“ řekla. „Ale mužeš být klidný, přežiješ. Jsi v bezpečí.“
Vtom se Godfrey zapotácel a byl by padl k zemi, kdyby jej ostatní nezachytili.
„Nevypadá to vážně,“ řekla Illepria, ale nadále ránu zkoumala, „ale bude to chtít hodně odpočinku.“
Začala mu hlavu ovazovat gázou, která se v záhybech jejího oděvu vždy našla. Vystačila na několikrát. Godfrey sebou každou chvíli bolestivě trhl. Potom se rozhlédl a všiml si všech těch těl. Vykulil oči.
„Já žiju,“ řekl. „Nemůžu tomu uvěřit.“
„Zvládl jsi to,“ řekl Reece a šťastně poplácal bratra po rameni. „Věděl jsem, že to tak bude.“
Godfrey jenom zasyčel bolestí.
Illepria jej jemně objala a on ji objal též.
„Takže tohle znamená být hrdinou,“ řekl Godfrey zamyšleně, zatímco ostatní vyprskli smíchy. „Dejte mi víc toho vína a možná si to ještě někdy zopakuji. Ale ne hned.“
Znovu se napil, tentokrát už mocně. Potom se opřel o Illepriu a vydal se s ostatními na cestu. Bez ní by nejspíše daleko nedošel.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se po několika krocích.
„Nevíme,“ odpověděl Reece. „Snad někde směrem na západ. Tam míříme. Zkoušíme dojít do Králova Dvora. Třeba tam někoho najdeme.“
Zarazil se, když ta slova pronesl. Doufal, že jeho přátele potkal podobný osud jako Godfreyho. Myslel na Thora a Gwendolyn, na Kendricka a mnohé další. Jenže zároveň věděl i to, že hlavní imperiální síla musí být stále ještě někde před nimi a podle počtů mrtvých, které po cestě potkávali, se dalo bohužel docela dobře soudit, že MacGilové už mají jenom minimum sil jim vzdorovat.
KAPITOLA OSMÁ
Thorgrin, Kendrick, Erec, Srog a Bronson stáli v řadě proti celé Imperiální armádě, jejich lidé za nimi. Všichni měli tasené zbraně a připravovali se vrhnout na nepřítele. Thor věděl, že tohle bude jejich poslední útok, poslední bitva jeho života, ale ničeho nelitoval. Klidně tu může zemřít, tváří v tvář nepříteli, s mečem v ruce a nohama pevně rozkročenýma, se svými bratry po boku a během obrany domova. Alespoň tak může napravit to, co provedl, když se předtím postavil proti vlastním lidem. Nic jiného už si pro sebe nepřál.
Pomyslel na Gwendolyn a zamrzelo jej, že pro ni nemá ještě trochu času. Doufal, že ji Steffen dostal do bezpečí a daleko odtud. Co nejdál. I proto zabije každého imperiána, který se u něj objeví, aby jich co nejvíc udržel co nejdál od Gwen.
Cítil odhodlání ostatních. Nikdo z rytířů se nebál, už toho za poslední dobu nabojovali tolik, že se neustálá hrozba smrti stala něčím zcela běžným. Čeho se bát? Tohle navíc byli ti nejlepší z nejlepších, kteří vydrželi až doteď, elitní MacGilské a Silézijské jednotky. A Stříbrní. Nikdo se navzdory přesile nepřítele nehodlal obrátit na útěk. Kam také utíkat. Navíc, co bylo pár dalších dní života v porovnání s rytířskou ctí a nezlomností?
Rozezvučely se imperiální rohy a nepřátelské šiky, nesčetně bojovníků, se seřadily v perfektním pořádku a disciplíně. I tohle byly elitní jednotky s železnou morálkou a bezohlednými veliteli. I oni bojovali především o své životy. Do jejich čela se teď postavil neznámý muž, aby zastoupil uvolněné místo nejvyššího velitele. Bylo jich strašlivé množství a Thorovi bylo jasné, že je nikdy nemohou zastavit s tou hrstkou bojovníků, co jim po srážce s černivci zbyla. Ale na tom zase tolik nezáleželo. Co na tom, jestli zemřou. Důležité bylo především to jak zemřou. A to se stane hrdinskou cestou v poslední heroické bitvě proti přesile.
„Budeme čekat až přijdou?“ provolal Erec nahlas. „Anebo je přivítáme jako praví MacGilové?“
Thor i ostatní se usmáli. Představa tak malé armády útočící na tu masu byla tak zoufalá, že byla až lákavá.
Všichni najednou vyrazili bojový pokřik a vrhli se kupředu. Pešky. Rychle zmenšovali vzdálenost od nepřítele a jejich pokřik roznášel