Sen Smrtelníků . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
jí doslova sebral dech. Útes se zdvihal z rovné pouště jako hřeben a po obou stranách v dlouhých obloucích ubíhal do dáli. Byla si jistá, že útes tvoří ve skutečnosti kruh, i když se jeho vzdálený konec ztrácel v nedohlednu. Útes tak byl obrovskou přírodní pevností. Podívala dolů a spatřila veliké jezero, v jehož hladině se ve fialovém a zeleném odstínu třpytila obě slunce. Sytost modři jezerních vod jí vzala dech podruhé.
Za ním se rozkládala ohromná pevnina a ztrácela se v dálce. Gwen šokovaně zjišťovala, že ten kraj je sytě zelený. Podobně jako bývaly ty nejúrodnější provincie jejího Prstenu. V dálce dokonce viděla tmavší skvrny ovocných sadů a porůznu rozesetých usedlostí. Ten kraj vypadal přímo pohádkově.
„Ať jsi, kdo jsi,” řekl rytíř, jenž ji nesl, „vítej v kraji za Útesem.“
KAPITOLA SEDMÁ
Godfrey ležel schoulený do klubka a spal. Teď byl však probuzen jakýmsi táhlým skučením. Pomaloučku se vzbudil, ale ani poté si nebyl zcela jistý, zda ještě pořád nespí a není chycen v té hrozné noční můře, co se mu zdála. Zamžoural do velice spoře osvětlené místnosti a snažil se to ze sebe setřást. Zdálo se mu, že byl jako loutka na provázcích pověšen nad městskou branou Volusie. Finiáni drželi konce jeho provazů a neustále jej nutili rozpažovat ruce i nohy a zase je tlačit k sobě. Přímo před branou se přitom odehrávalo hrůzné divadlo, ve kterém byli tisíce jeho lidí pobíjeny jako zvířata. Prostranství se během chvíle proměnilo v ohromnou kaluž krve. Pokaždé když si myslel, že už je konec, Finiáni znovu zatahali za provazy a všechno to začalo nanovo....
Skučení ozývající se vedle něj jej nakonec vysvobodilo. Otočil hlavou, aby zjistil co je jeho zdrojem a spatřil vedle sebe Akortha s Fultonem. Oba leželi kousek od něj a tiše sténali. Jejich ruce i tváře byly poseté modřinami. Nedaleko leželi Merek s Ariem a nehýbali se. Godfrey si uvědomil, že jsou zpátky ve vězeňské cele. Všichni byli notně zbití, ale alespoň nikdo nechyběl a podle toho, co viděl, byli i naživu.
Godfreymu se zároveň ulevilo a zároveň mu bylo nanic. Byl rád, že po tom přepadení, jehož byl svědkem, je stále ještě naživu. Divil se, že i on nebyl Finiány zabit. Zároveň mu to bylo neskutečně líto, protože to, že Darius a ostatní do té pasti padli, byla jen a pouze jeho vina. Počínal si ve vyjednávání příliš naivně. Teď si ťukal na čelo a sám sebe se ptal, jak mohl být tak hloupý, aby uvěřil Finiánům?
Zavřel oči a zakroutil hlavou. Co by tak dal za to, kdyby to stačilo, aby ta hrozná vzpomínka zmizela. Kéž by to byl jenom mohl vzít zpátky. Namísto toho zavedl ostatní jak ovce na porážku, do léčky. Znovu a znovu slyšel jejich křik. Snažili se bojovat nebo alespoň utéct, schovat se, zachránit se. Ať Godfrey dělal co dělal, nemohl uniknout, stejně jako oni tam u brány.
Zacpal si uši dlaněmi v zoufalé snaze zastínit křik uvnitř jeho mysli i úpění Akortha s Fultonem. Oba dva měli nepochybně z té nakládačky i spaní na holém hrubém kameni velké bolesti.
Godfrey se posadil s pocitem, že jeho údy váží mnoho set kilogramů. Rozhlédl se po jejich malé cele. Nebyli tam sami. Sdíleli ji ještě s několika dalšími, které neznal. Tu jej napadlo, že podle vzhledu cely lze usuzovat, že tu stejně nezůstanou naživu dlouho. Vypadala jinak než ta předchozí. Přesně tak, jak vypadaly cely pro odsouzence k smrti.
Někde v dálce se rozlehl řev vězně vlečeného dozorci kamsi pryč. Tím se jeho domněnka jenom potvrdila. Tohle byla jistě poslední stanice před popravou. Během krátkého pobytu ve Volusii se už o zdejším způsobu poprav leccos doslechl. Koneckonců, mluvilo o tom celé město. Godfrey věděl, že nejspíše již dalšího dne budou vyvlečeni dozorci z cely a vhozeni do arény, kde poslouží jako zábava pro občany města. Budou předhozeni rozzuřeným Razifům jako předehra než začnou opravdové gladiátorské hry. Právě proto je drželi naživu až doteď. Teď už mu to konečně začalo dávat smysl.
S námahou se postavil na všechny čtyři a začal rukama pošťuchovat své druhy ve snaze je vzbudit. Točila se mu hlava, každičký sval jeho těla řval bolestí a jeho povrch teď tvořily především modřiny a čerstvé strupy. Poslední, co si pamatoval bylo, jak jej ten voják srazil k zemi. Potom jej museli, již v bezvědomí, pořádně ztlouct. Ti zbabělí Finiáni očividně ani neměli dostatek snahy ho zabít sami a hned.
Chytil se za čelo. Bylo neuvěřitelné, že člověka mohla tak strašně bolet hlava, i když předtím vůbec nepil. Nejistě se postavil na nohy a s třesoucími se koleny znovu obhlédl celu. Za zamřížovaným vstupem stál zády k nim jediný strážný a okázale si jich nevšímal. Tato cela měla však dobré zámky a tlusté ocelové mříže. Bylo jasné, že tentokrát nebude vůbec snadné odsud uniknout. Tentokrát tu opravdu zůstanou až do konce.
Vedle něj se Akorth, Fulton, Ario, a Merek také pomaloučku postavili a začali se rozhlížet. Dobře viděl jak jsou zmatení, dezorientovaní a po chvilce i zhnusení a vyděšení, když si rozvzpomněli na to, co se stalo.
„Umřeli všichni?” zeptal se Ario a podíval se přitom na Godfreyho.
Ten jenom zachmuřeně přikývnul, čímž si způsobil další vlnu bolesti.
„Je to naše chyba,” konstatoval Merek. „Zklamali jsme.“
„Ano, to je,” řekl Godfrey smutně.
„Říkal jsem ti ať Finiánům nevěříš,” rýpnul si Akorth.
„Otázka nezní čí je to vina,” řekl Ario, „ale co teď budeme dělat. Necháme je všechny zemřít zbytečně, anebo se za ně pořádně pomstíme?“
Godfrey viděl, že to ten chlapec myslí zcela vážně a musel uznat, že na něj tím udělal dojem. Byl nebojácný dokonce i v cele smrti.
„Pomsta?” zeptal se Akorth. „Přeskočilo ti? Jsme zamčený deset metrů pod zemí, uvězněný železnýma mřížema tlustýma jako moje ruka, který hlídaj ještě mnohem železnější stráže. Všichni naši lidi jsou mrtví. Jsme uprostřed nepřátelského města, plného nepřátelských vojáků a všechno naše zlato je pryč. Naše plány totálně selhaly. Jak bychom se v takové situaci mohli někomu mstít?“
„Vždycky to nějak jde,” odpověděl Ario odhodlaně a otočil se k Merekovi.
Pohledy ostatních ten Ariův následovaly. Merek nakrčil obočí.
„Já nejsem na pomsty zrovna expert,” řekl. „Zabíjím lidi hned, jak mě začnou otravovat. Nečekám až mi dají důvod se mstít.“
„No, teď už ho ale máš. A navíc jsi dobrej zloděj,” řekl Ario. „V celách ses podle svých vlastních slov už něco naseděl. Seš si jistej, že nás odsud nedokážeš dostat?“
Merek se otočil a začal zkoumat pohledem celu, mříže, okno, klíče i strážného. Všechno si pozorně prohlédl, promyslel a pak se na ně znovu zachmuřeně podíval.
„Tohle není zrovna obyčejná cela,” řekl. „Myslím, že je finiánská. Všechno to kování stálo majlant. Nevidím žádné slabiny. Rád bych vám řekl něco jiného, ale odsud vede cesta ven jenom když nám sami otevřou.“
Godfrey se vydal přímo k mříži. Nevědel proč. Jednoduše musel něco udělat, aby přehlušil všechen ten zmatek ve své mysli. Natlačil hlavu proti dvěma chladným železným prutům a labužnicky zavřel oči.
„Přiveďte