Sen Smrtelníků . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
bylo to zcela k ničemu. Během chvilky k nim přiskočilo několik pirátů, přišpendlilo je oba k zemi a otočilo na břicho. Angela pocítila hrubé ruce, které jí překřížily paže za zády a následně je pevně svázaly dalším lanem. Potom byla vytažena na nohy. Pokusila se vzdorovat i teď, ale nedokázala už se ani pohnout.
S obavou se podívala na Thorgrina a viděla, že i on je podobným způsobem svazován. Byl stále více v říši snů než při vědomí. Potom byli oba hrubě a příliš rychle vedeni přes palubu. Angela měla co dělat, aby přitom neupadla. Thor šel jako ve snách.
„Tohle vás naučí pokoušet se o útěk,“ zavrčel na ně jeden z pirátů.
Spatřila, že se před nimi otevírají dřevěná vrata, vedoucí do podpalubí. Zadívala se do temnoty vládnoucí tam dole a potom už tam byli s Thorem oba hrubě postrčeni dovnitř.
Bez možnosti alespoň vztáhnout ruce před sebou na ochranu hlavy proletěli temnotou a tvrdě přistáli ve špinavém podpalubí. Thor dopadl jenom těsně vedle ní. Stačilo málo a byl by ji vahou svého těla rozdrtil. Kolem se rozhostila tma.
Vrata se za nimi okamžitě zabouchla a sebrala jim i poslední zbytky denního světla. Nahoře se ozvalo chřestění řetězu, jak piráti dveře zajišťovali. Angela se překulila na záda, přerývavě oddychovala a rozhlížela se, kam je to piráti hodili.
Ve stropě se však najednou objevil další zdroj světla, když piráti otevřeli okenici zamřížovaného okénka. Okamžitě se v něm objevilo několik zarostlých tváří. Některé na ně začaly plivat. Potom odešli. Když znovu zavřeli i tento poslední přívod světla, Angela najednou v temnotě uslyšela hlas.
„Klid. Nejste tu sami.“
Vyděšeně sebou trhla, ale potom si uvědomila, že ten hlas zná a že to rozhodně neznamená další ohrožení. V temnotě s nimi seděli, s rukama svázanýma za zády, Thorovi přátelé Reece, Selese, Elden, Indra, O’Connor a Matus. Všichni byli naživu. Angela si přitom byla zcela jistá, že byli na moři zabiti a tak se jí teď ohromně ulevilo.
Zároveň se jí však zmocnilo velmi neblahé tušení, protože, pokud byli všichni tito skvělí bojovníci odzbrojeni a zajati, jaké potom mohou mít šance se odsud dostat živí?
KAPITOLA TŘETÍ
Erec seděl na palubě své lodi opřen zády o stěžeň a s rukama složenýma v klíně se se starostí ve tváři díval před sebe. Jeho zbývající lodě byly teď rozptýlené na potemnělé noční hladině kolem té jeho, avšak zároveň všechny obklopeny ohromnou flotilou imperiálních lodí. Byli obklíčeni ze všech stran a svit obou měsíců nedával naději, že by se mohli skrýt v temnotách. Na stěžních Erecových lodí stále ještě hrdě vlály vlajky Jižních ostrovů, zatímco nepřítel dával na odiv své černé a zlaté imperiální prapory. Byl to skličující pohled. Vzdal se, aby ušetřil životy svých lidí, ale teď byli díky tomu vydáni imperiánům na milost a nemilost jako obyčejní vězni a nebyla žádná cesta, jak se z toho dostat.
Na palubě každé z lodí, stejně jako na té jeho, teď byla přítomna nevelká imperiální posádka. Bylo to pokaždé asi tucet mužů, stojících porůznu na palubě a znuděně zírajících do noci. Členové jeho vlastní posádky byli na palubách také, seděli povětšinou na zádi a ruce měli svázané řemeny. Na každé lodi bylo desetkrát více zajatců než stráží, ale ty si z toho očividně nic nedělaly. Díky tomu, že byli všichni svázaní, vlastně ani nebylo třeba aby někdo zajatce hlídal. Erecova armáda se vzdala a i kdyby se pokusili znovu získat vládu nad svými loděmi, stejně by nedokázali obležení imperiální flotily prolomit.
Nemohl si pomoci, aby se kvůli tomu necítil špatně. Kapitulace byla rozumným činem, ale on se ještě nikdy v životě nikomu nevzdal a teď jej to nekonečně pálilo. Neustále si musel připomínat, že je teď vládcem nad životy mnohých a ne jenom bojovníkem, nasazujícím pouze svůj vlastní život. Měl teď mnohem větší zodpovědnost. Nechtěl, aby všichni zemřeli v boji s tak velikou přesilou. Kvůli Krovovi padli do léčky a pokusit se ji řešit bojem by bylo zcela marné. Jeho otec jej učil, že prvním a vůbec nejdůležitějším pravidlem dobrého vládce je umět rozpoznat, kdy je vhodné bojovat a kdy raději ustoupit a vrátit se do boje později a za lepších podmínek. Chrabrost a pýcha byly pro rytíře důležité, ale v rukou vládce přinášely jenom smrt. Otcova rada byla snadno pochopitelná, ale přesto nebylo lehké se jí řídit.
„Já bych teda radši bojoval,“ ozval se za ním hlas, připomínající jeho vlastní myšlenky.
Podíval se na svého bratra Stroma, který seděl svázaný vedle něj. Přesto však vypadal stejně sebevědomý jako vždycky.
Erec se zamračil.
„Bojoval bys a všichni bychom teď byli mrtví,“ odpověděl.
Strom pokrčil rameny.
„Zemřeme tak jako tak, bratře,“ namítnul. „Imperium nezná nic než krutost. Kdyby bylo po mém, mohli jsme alespoň padnout v bitvě jako hrdinové. Teď nás pozabíjí už ne jako svobodné lidi, ale jako bezmocné zajatce. Podřežou nás jako kuřata.“
„Anebo hůř,“ přidal se do hovoru jeden z důstojníků, „zotročí nás a už nikdy nepoznáme, jaké to je, když se člověk může svobodně nadechnout. Proto jsme tě sem následovali?“
„Nic z toho nemůžeš vědět,“ odpověděl Erec. „Nikdo nemůžeme říct, co teď imperiáni udělají. Alespoň jsme prozatím naživu. To nám pořád dává šanci. Boj by byla jistá smrt.“
Strom se na bratra zklamaně podíval.
„Otec by se takhle nezachoval.“
Erec zrudnul.
„Nemáš tušení, co by otec v podobné situaci udělal.“
„Nemám?!“ naježil se Strom. „Vyrostl jsem vedle něj. Žil jsem na ostrovech celý život, zatímco ty ses toulal po Prstenu. Sotva otce znáš. A já říkám, že by bojoval.“
Erec zakroutil hlavou.
„Je snadné takhle mluvit jako bojovník,“ nedal se. „Jenže když jsi velitel, máš na věci trošku jiný názor. Vím o otci dost na to, abych mohl s klidem prohlásit, že by hledal každou cestu, jak svoje lidi zachránit. On nebyl zbrklý vládce. Měl svou pýchu, ale dokázal nad ní udržet kontrolu. Náš otec, když byl ještě mladý a byl pouhým rytířem, by jistě bojoval, ale ten samý muž jakožto král by udělal to, co já, aby se mohl vrátit do boje za lepších podmínek. Až ještě o něco vyrosteš a staneš se mužem, mnohé pochopíš, bratře.“
Strom zbrunátněl.
„Já jsem mnohem víc mužem než ty.“
Erec si jenom povzdechl.
„Ještě doopravdy nechápeš, co bitva vlastně znamená,“ odpověděl. „Ne, dokud nějakou neprohraješ. Ne, dokud neuvidíš vlastní lidi, jak kolem tebe umírají. Ty jsi ještě nikdy pořádně neprohrál. Byl jsi v bezpečí a přepychu na ostrovech celý svůj život. To tě učinilo arogantním. Mám tě rád jako bratra – ale jako velitele mě štveš.“
Oba se odmlčeli v jakémsi napjatém příměří. Erec se zadíval do noci. Prohlížel si nekonečné hvězdnaté nebe a znovu přemýšlel o celé té rozpravě. Měl svého bratra opravdu rád, ale také si musel přiznat, že