Cesta Hrdiny . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
tolik neposkakoval. To mohlo znamenat jednu jedinou věc – lepší cestu. Musejí být blízko nějakého města. Thor se podíval pod kola a uviděl jak hladká cesta ve skutečnosti je. Žádné kameny ani výmoly, vydlážděná pravidelnými bílými kostkami. Jeho srdce se roztlouklo vzrušením. Bezpochyby se blížili ke Královu Dvoru.
Thor vyhlédl zpoza plachty vozu a byl naprosto ohromen, protože už tam ve skutečnosti byli. Nádherné ulice se jen hemžily všemožnou činností. Tucty vozů všech tvarů a velikostí, s náklady všech druhů a barev, plnily ulice. Jeden byl naložený kožešinou, na jiném se vezla halda hadrů, další byl plný živých kuřat. Mezi nimi chodily stovky obchodníků. Někteří vedli dobytek a jiní nesli na hlavách koše plné věcí. Čtyři urostlí muži nesli na tyčích dlouhé svazky hedvábí. Byla to učiněná armáda lidí, kteří všichni šli tímtéž směrem.
Thor se cítil být naživu více než kdykoliv předtím. Nikdy předtím neviděl takové množství lidí, zboží a tolik aktivity. Celý svůj život strávil v malé ospalé vesnici a nyní byl ze všeho toho lomozu kolem jako u vytržení.
Slyšel hlasité zvuky, cinkání řetězů, nárazy polen tak těžkých, že se pod nimi zem otřásala. O chvíli později přišel další zvuk. Zvonění koňských podkov o dřevo. Podíval se dolů a zjistil, že přejíždějí přes most. Pod nimi se objevil vodní příkop. Padací most!
Thor se znovu vyklonil ven a spatřil obrovské kamenné pilíře, za nimiž se ježila těžká železná brána. Projížděli Královskou Bránou.
Byla to ta největší brána, jakou kdy viděl. Díval se na obrovské mříže s bodci na koncích a představoval si, že kdyby se teď brána sesunula dolů, jistě by jej rozpůlila ve dví. Pak uviděl čtyři Stříbrné, jak hlídají bránu a jeho srdce se rozbušilo.
Projeli dlouhým kamenným tunelem, za kterým se opět otevřel výhled na oblohu. Teď už byli ve vnitřním městě Králova Dvora.
Thor tomu nemohl uvěřit. Bylo tu ještě více ruchu než venku. Zdálo se mu, že je tu snad tisíc lidí a každý směřuje někam jinam. Míjeli rozsáhlé, perfektně zastřižené travnaté úseky, ve kterých tu a tam kvetly květiny. Cesta se rozšířila a po obou stranách ji lemovaly stánky, drobní prodejci a kamenné domy. A mezi tím vším královi muži. Vojáci oblečení ve zbroji. Thor to dokázal.
Ve svém nadšení se nepříliš prozřetelně postavil, a když teď vůz zčistajasna zastavil, chlapec se svalil dozadu do sena. Než se mohl zvednout, ozval se zvuk odsunovaného prkna, a když vzhlédl vzhůru, spatřil rozzlobeného starého muže. Byl plešatý, oděný do nuzných hadrů a mračil se. Vozka se natáhl dovnitř, chytil svýma kostnatýma rukama Thora za kotníky a vytáhl ho ven.
Thor tvrdě přistál na cestu, zvedajíc při tom oblak prachu. Všude kolem se ozval chechot.
„Ještě jednou se svezeš v mém voze a skončíš v řetězech! Máš štěstí, že na tebe rovnou nezavolám Stříbrné!“
Stařec se odvrátil a odplivl si. Potom vyskočil zpátky na kozlík a popohnal koně do pohybu.
Celý v rozpacích sebral Thor pomaloučku rozum do hrsti a postavil se. Potom se rozhlédl kolem sebe. Jeden nebo dva kolemjdoucí se mu smáli. Thor jim odpověděl úšklebkem, načež toho nechali a šli si po svých. Potom si očistil špínu z obličeje a promnul ruce. Jeho pýcha sice utrpěla šok, ale tělo zůstalo v pořádku.
Když se rozhlédl kolem, nálada se mu vrátila. Řekl si, že může být rád, že se tak snadno dostal až tak daleko. Teď, když byl venku z vozu, tak se navíc mohl rozhlížet naprosto neomezeně. A byl to úchvatný pohled. Město se rozkládalo kam až oko dohlédlo. Uprostřed stál úžasný kamenný hrad, obklopený věžemi, opevněný mohutným zdivem s ochozy, na jejichž vrcholcích hlídkovala královská armáda. Všude kolem potom byla zelená, perfektně udržovaná prostranství, kamenná náměstí, fontány i malé lesní hájky. To bylo město. A bylo naprosto zaplavené lidmi.
Odevšad proudily všechny druhy postav – obchodníci, vojáci, hodnostáři – a všichni spěchali. Thorovi zabralo pár minut než si uvědomil, že se děje něco zvláštního. Jak se tak loudal kolem, viděl, že se tu něco připravuje – lidé nosili židle a stavěli oltář. Zdálo se, že se tu konají přípravy na svatbu.
Jeho srdce se málem zastavilo, když v dáli uviděl podlouhlý, prašný a bedlením rozdělený prostor pro rytířské klání. Na jiném místě uviděl vojáky, kteří vrhali oštěpy na vzdálené cíle. Jinde zase lučištníky, kteří soutěžili o to, kdo první trefí stéblo slámy. Vypadalo to, že všude kolem se konají hry a soutěže. Také zde byla hudba: loutny, flétny a cimbály. Kolem sebe mohl vidět skupiny muzikantů. Dále viděl víno, velké sudy byly vyvalovány ze sklepů. A jídlo, dlouhé stoly byly připravovány kam až oko dohlédlo. Zdálo se, že se dostal přímo doprostřed nějaké obrovské oslavy.
I když bylo všechno to kolem vzrušující, Thor byl nedočkavý najít Legii co nejrychleji. Už tak přicházel pozdě a potřeboval o sobě dát vědět.
Zastavil prvního člověka, kterého uviděl. Byl to starší muž, který vypadal, podle jeho krví pokryté zástěry, jako řezník, a který právě běžel ulicí. Všichni tady vypadali, že ohromně spěchají.
„Promiň mi, pane,“ řekl Thor a zatahal muže za rukáv.
Muž se nervózně podíval, kdo ho to obtěžuje.
„Co je, kluku?“
„Hledám Královskou Legii. Nevíš, pane, kde trénují?“
„Vypadám snad jako mapa?“ zasyčel muž a běžel dál.
Thor zůstal ohromen na tou nezdvořilostí.
Okamžitě se ale rozběhl k další osobě, kterou spatřil. K ženě, která válela těsto na dlouhém stole. Vlastně jich u toho stolu bylo víc. Všechny pilně pracovaly. Thor si říkal, že alespoň jedna z nich to určitě bude vědět.
„Promiň, paní,“ řekl. „Nevěděla bys kde trénuje královská Legie?“
Podívaly se na sebe a zahihňaly se. Některé byly jenom o pár let starší než on.
Nejstarší z nich se na něj podívala.
„Hledáš na špatném místě,“ řekla. „Tady probíhají přípravy na oslavy.“
„Bylo mi ale řečeno, že v Králově Dvoře trénují,“ řekl Thor zmateně.
Ženy se opět zachichotaly. Nejstarší si položila ruce v bok a zakroutila hlavou.
„Mluvíš, jako bys byl v Králové Dvoře poprvé. Máš vůbec ponětí jak velké tohle město je?“
Thor zrudnul, když viděl, že se mu ženy smějí. Nakonec se sebral a běžel pryč. Neměl rád, když si z něj lidé dělali legraci.
Před sebou teď viděl snad tucet cest, které se kroutily a zatáčely do všech koutů Králova Dvora. I v kamenných hradbách bylo rozmístěno minimálně tucet vstupních bran. Velikost a rozloha tohoto místa byla uchvacující. Měl oprávněnou obavu, že by tu mohl hledat klidně i několik dní a stejně bezvýsledně.
Náhle ho však něco napadlo: vojáci určitě budou vědět, kde ostatní cvičí. Přiblížit se ke skutečnému královskému vojákovi ho sice naplňovalo směsicí respektu a bázně, ale zároveň dobře věděl, že nemá na výběr.
Otočil se a pospíchal k hradbám, kde u nejbližší