Vysílání . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
pole. Pracujeme s daty od NASA. Navrhujeme místa, kam by se NASA mohla podívat, nebo data, která by mohla shromažďovat. Mrzí mě, že to není tak vzrušující, jak si někdy lidé myslí. Pojďte prosím se mnou.“
Zavedla je do kanceláře, která alespoň vypadala trochu zajímavěji než některé jiné. Bylo v ní několik počítačů, spousta plakátů sluneční soustavy a několik časopisů, které zmiňovali práci SETI. A také nábytek, který byl zřejmě stejně ergonomický, stylový a pohodlný jako cihly.
„Ukážu vám něco z toho, na čem tu pracujeme,“ pronesla doktorka Levinová a vyjela na počítači několik fotek rozestavěných teleskopových polí. „Snažíme se vytvořit pole radiových teleskopů, které by byly dost silné na příjem okolního radiového vysílání. Nemuseli bychom tak čekat, než nám někdo bude přímo vysílat.“
„Ale já myslím, že k nám právě někdo vysílá,“ prohlásil Kevin. Potřeboval, aby ho pochopila.
Doktorka Levinová se odmlčela. „Chtěla jsem se zeptat, jestli mluvíš o teorii, kdy někteří lidé považují vysokofrekvenční radiové pulzy z pulsaru za srozumitelné signály, ale tak to nemyslíš, že ne?“
„Něco jsem viděl,“ vyhrkl Kevin. Pokusil se jí vysvětlit své vize. Řekl jí o krajině, kterou viděl i o odpočtu.
„Chápu,“ přikývla doktorka Levinová. „Ale musím se tě na něco zeptat, Kevine. Chápeš, že SETI je o hledání mimozemské civilizace pomocí vědy? Že potřebujeme skutečný důkaz? To je jediná možnost, jak si ověřit, že to, co jsme našli, je skutečné. Takže se tě musím zeptat – jak můžeš vědět, že to, co vidíš, je skutečné?“
Kevin dokázal odpovědět jen díky tomu, že předtím mluvil s Lunou. „Viděl jsem čísla. Když jsem je vyhledal, ukázalo se, že jde o souřadnice něčeho, co se jmenuje systém Trappist 1.“
„Jeden ze slibnějších kandidátů, pokud jde o mimozemský život,“ pronesla doktorka Levinová. „I tak ale rozumíš, jaký mám teď problém? Tvrdíš, že jsi viděl ta čísla a já ti to věřím. Ale možná jsi je viděl, protože sis je někde přečetl. Nemůžu přesunout naše zdroje jen na základě tvého tvrzení. A každopádně stejně nevím, co bychom ještě mohli řešit, pokud jde o Trappist 1. Potřebovala bych něco úplně nového. Něco, co ses nemohl dozvědět žádným jiným způsobem.“
Kevin pochopil, že se snaží být k němu pokud možno milá, ale i tak ho to bolelo. Jak by jim mohl říct něco víc? A pak si vzpomněl na to, co viděl dole v hale. To přece mělo nějaký důvod, nebo ne?
„Myslím…“ nebyl si jistý, jestli to říct, nebo ne, ale věděl, že je to jediná možnost. „Myslím, že dostanete zprávu z něčeho, co se jmenuje Pioneer 11.“
Doktorka Levinová na něj chvíli mlčky hleděla. „Mrzí mě to, Kevine, ale to se asi nestane.“
Kevin viděl, jak se jeho matka zamračila. „Co je Pioneer 11?“
„Jde o jednu ze sond, kterou NASA vyslala do hlubokého vesmíru,“ vysvětlila doktorka Levinová. „Proletěla naší sluneční soustavou, posílala zpátky spoustu informací a měla dost vysokou rychlost, aby se dostala až za hranice soustavy. Bohužel, poslední kontakt s ní byl zaznamenán v roce 1995, takže si opravdu nemyslím, že—“
Přerušilo ji zazvonění mobilního telefonu. Původně se zdálo, že si hovoru nebude všímat, ale pak si Kevin uvědomil, jak se změnil její výraz, když se podívala na displej.
„Omlouvám se, ale musím to vzít,“ řekla. „Ano, co se děje? Může to chvíli počkat, zrovna tu něco… dobře, pokud je to tak naléhavé… Signál? Voláte mi, protože má NASA nová data. Ale NASA má pořád nějaké…“ Znovu se odmlčela a s nevěřícím výrazem se zadívala na Kevina. I tak ale pronesla. „Můžu hádat?“ řekla do telefonu. „Právě jste zachytili signál z Pioneer 11, že? Ne, to vám říct nemůžu. Stejně byste mi asi nevěřil.“
Ukončila hovor a zadívala se na Kevina, jako by ho viděla v novém světle.
„Jak jsi to udělal?“ zeptala se.
Kevin pokrčil rameny. „Viděl jsem to, když jsme byli v hale.“
„Ty jsi to viděl? Stejně, jako jsi viděl mimozemskou krajinu?“ doktorka z něj nespouštěla oči a Kevinovi se zdálo, že nad něčím přemýšlí. Nejspíš se snažila přijít na to, jestli by Kevin dokázal něco takového zfalšovat.
Téměř po minutě se rozhodla.
„Myslím,“ pronesla doktorka Levinová tónem někoho, kdo se snaží přesvědčit sám sebe, že právě nezešílel, „že bys měl jít se mnou.“
KAPITOLA ŠESTÁ
Kevin s matkou následovali doktorku Levinovou ven z budovy k autu, které vypadalo příliš malé na někoho v tak významném postavení.
„Je velice ekologické,“ pronesla doktorka tónem, ze kterého se dalo poznat, že až příliš často čelí nejrůznějším narážkám. „Pojďte, bude jednodušší, když vás svezu oba. Pokud jde o bezpečnost, mají striktní pravidla.“
„Kdo konkrétně?“ zeptala se Kevinova matka.
„NASA.“
Kevin málem zapomněl dýchat. Oni pojedou do NASA? Pokud šlo o mimozemšťany byla NASA dokonce ještě lepší než SETI.
Cesta skrz Mountain View trvala jen krátce, maximálně pár minut. I tak měl ale Kevin dost času koukat z okénka a prohlížet si budovy technologických firem všude kolem. Očividně je sem přitáhla NASA a Berkeley. Nebo možná množství chytrých lidí, které se kolem takových společností pohybovalo.
„Opravdu jedeme do NASA?“ zajímal se Kevin. Pořád tomu ještě nemohl uvěřit, což vzhledem k věcem, kterým v posledních několika dnech už uvěřil, nedávalo moc smysl.
Kampus NASA působil úplně jinak než budova SETI. Byl ohromný, zahrnoval několik budov a byl z něj výhled jak na okolní hory, tak i záliv. Návštěvnické centrum bylo v podstatě obrovský stan, celý jasně bílý s velkým logem NASA. Projeli kolem k místu, které bylo veřejnosti uzavřeno. Dorazili ke kontrolnímu stanovišti, kde musela doktorka Levinová ukázat své doklady.
„Očekávají mě,“ prohlásila.
„A kdo je tohle, madam?“ zeptal se strážný.
„Kevin McKenzie a jeho matka,“ odpověděla doktorka. „Jsou tu se mnou.“
„Nejsou na—“
„Jsou tu se mnou,“ zopakovala doktorka Levinová a Kevin v jejím hlase poprvé zaznamenal autoritu pojící se s jejím postavením. Strážný na okamžik zaváhal, pak ale vytáhl několik návštěvnických průkazek, které předal doktorce a ta pak Kevinovi. Kevin si pověsil průkazku kolem krku a měl pocit, jako by získal nějaké ocenění nebo talisman. S tímhle se mohl dostat, kam potřeboval. S tímhle už mu museli věřit.
„Budeme muset jít do laboratoří,“ upozornila je doktorka Levinová. „Dávejte si prosím pozor a ničeho se nedotýkejte. Některé experimenty jsou velice choulostivé.“
Zavedla je do budovy, která vypadala, že je postavená hlavně ze skla a oceli. Právě něco takového Kevin