Vysílání . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
navštivte: www.morganricebooks.com
Copyright © 2018 Morgan Rice. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi. Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.
OBSAH
KAPITOLA PRVNÍ
Kevin si byl docela jistý, že když vám je třináct, neměli byste se dozvědět, že umíráte. Vlastně byste se to nejspíš neměli dozvědět nikdy, ale ve třinácti to rozhodně bylo dost špatné.
„Kevine,“ zeptal se doktor Markham a naklonil se dopředu, „chápeš, co ti říkám? Máš nějaké otázky? A vy, paní McKenzie?“
Kevin se podíval na matku a doufal, že alespoň ona bude tušit, co říct. Doufal, že se možná přeslechl a ona mu to vysvětlí. Byla to malá a štíhlá žena. Působila tvrdým dojmem. Když sama vychovávala syna ve Walnut Creek v Kalifornii, musela taková být. Kevin byl už teď vyšší než ona a jednou, jedinkrát, mu matka řekla, že vypadá jako jeho otec.
Právě teď se ale zdálo, že se snaží zadržet slzy.
„Jste si jistý, že nejde o omyl?“ zeptala se. „Šli jsme na vyšetření jen kvůli věcem, které Kevin viděl.“
Věci, které viděl. To byl hodně mírný způsob, jak o tom mluvit. Jako kdyby jen zmínka o nich mohla všechno zhoršit. Když o tom Kevin matce řekl poprvé, udivilo ji to, ale řekla mu, aby si toho nevšímal. Když pak jednou omdlel, dozvěděl se po probuzení, že ho bude muset někdo vyšetřit.
Od rodinného lékaře se rychle přesunuli na další testy do nemocnice a pak do ordinace doktora Markhama. Stěny tam byly bílé a pokryté upomínkami na výlety snad do všech koutů Země. Když sem Kevin poprvé vešel, zdálo se mu, že se tím doktor snaží si trochu zpříjemnit pobyt v chladném prostředí kliniky. Teď měl pocit, že si tím spíš připomínal místa, na kterých lidem neoznamuje, že umírají.
„Halucinace jsou v podobných případech jedním z příznaků,“ pronesl doktor Markham soucitně.
Kevin si nemyslel, že halucinace jsou správné označení. Halucinace přece znamenaly něco neskutečného, nereálného. To, co viděl on, ale jako by naplňovalo celý svět. Obrazy krajin, které nikdy nenavštívil a které se táhly do daleka.
A samozřejmě tu byla ta čísla.
„23h 06m 29.283s, −05° 02′ 28.59,“ řekl. „To přece musí něco znamenat. Prostě musí.“
Doktor Markham zavrtěl hlavou. „Je mi jasné, že ti to tak připadá, Kevine. Chápu, že chceš, aby to něco znamenalo, ale je nutné, abys pochopil, co se s tebou děje.“
Právě kvůli nim o tom všem Kevin matce řekl. Trvalo mu týdny ji přesvědčit, že si nedělá legraci a na nic si nehraje. Nejprve si totiž myslela, že si z ní střílí. Když se objevily bolesti hlavy, začala ho brát vážně, a dokonce ho omluvila ze školy, když byla bolest obzvlášť silná. Když se poprvé zhroutil, nahnala ho k doktorovi.
„Co se se mnou děje,“ zeptal se Kevin. Divné bylo, jak klidně se cítil – no, ne klidně. Spíš otupěle. Otupěle bylo asi to správné slovo. Jeho matka vypadala, že se každým okamžikem sesype, ale Kevin jako by vše vnímal jen z dálky. Jako by mu celá tíha sdělení teprve měla dojít.
„Máš jedno ze skupiny degenerativních mozkových onemocnění známých jako leukodystrofie,“ pronesl doktor Markham. „Můžu ti to napsat, jestli chceš.“
„O