Vysílání . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
někoho důležitého. A ten pak poznal, co je to za zprávu. Vždycky pak svolávali porady a začínali vyšetřovat. Někdo by s tím něco udělal. Jenže tohle nebyl film a Kevin byl normální třináctiletý kluk a paní Kapinská se na něj dívala se směsicí lítosti a zděšení.
„No, jsem si jistá, že o nic nejde,“ řekla. „Nejspíš je normální mít vidiny, když dojde k podobné… příhodě.“
Kevin zatím slyšel mumlání, které se neslo třídou. Nijak mu nepomohlo.
„…prostě upadl a začal se třást…“
„…slyšela jsem, že je nemocný. Snad to není nakažlivé…“
„…Kevin si myslí, že vidí jiné planety…“
Zabolelo ho hlavně to poslední. Ostatní si zřejmě mysleli, že začíná šílet. Kevin nešílel. Nebo si o sobě alespoň nemyslel, že by šílel.
I když trval na tom, že je v pořádku, stejně musel jít s Halem. Musel se posadit v jeho ordinaci, zatímco mu medik svítil do očí a ptal se ho na jeho stav. Očividně neměl o nic větší tušení, co se děje než Kevin.
„Ředitel mi nařídil, ať tě k němu vezmu, jakmile tě prohlédnu,“ řekl. „Myslíš, že to zvládneš, nebo ho mám zavolat sem?“
„Dojdu tam,“ odpověděl Kevin. „Jsem v pohodě.“
„Když myslíš,“ pronesl Hal.
Zamířili k ředitelově kanceláři a Kevina vlastně ani nepřekvapilo, když si všiml, že je tam jeho matka. Samozřejmě, že ji zavolali, když se o něj musel postarat školní zdravotník. Samozřejmě, že dorazila, když se Kevin zhroutil. Jenže ona tu neměla být. Měla být v práci.
„Kevine, jsi v pořádku?“ zeptala se ho, sotva si Kevina všimla. Okamžitě ho objala. „Co se stalo?“
„Jsem v pohodě, mami,“ odpověděl Kevin.
„Paní McKenzie, pokud by to nebylo vážné, nevolali bychom vám,“ prohlásil ředitel. „Kevin se zhroutil.“
„Už je to dobrý,“ trval na svém Kevin.
Nejspíš ale bylo úplně jedno, kolikrát jim to zopakoval.
„A navíc,“ pokračoval ředitel, „se zdá, že byl po probuzení poněkud zmatený. Mluvil o… no, jiných planetách.“
„Planetách?“ zopakovala Kevinova matka. Její hlas zněl dutě.
„Paní Kapinská tvrdí, že to jeho třídu docela znervóznilo,“ pronesl ředitel. Povzdechl si. „Říkám si, jestli by pro Kevina nebylo lepší zůstat chvíli doma.“
Řekl to, aniž by se na Kevina podíval. Očividně bylo rozhodnuto, a i když šlo o Kevina, zdálo se, že on se k tomu nesmí vyjádřit.
„Nechci zameškat hodiny,“ prohlásil Kevin a podíval se přitom na matku. Ani ona určitě nechtěla, aby ve škole chyběl.
„Asi bychom si měli položit otázku,“ pronesl ředitel, „jestli je v tuto chvíli škola opravdu to nejlepší, čemu může Kevin věnovat svůj čas.“
Nejspíš to mělo znít soucitně, ale Kevinovi to jen připomnělo, co mu řekl doktor. Šest měsíců. Nezdálo se, že by to bylo dost času na cokoli, natož na prožití života. Šest měsíců, které letí jako splašené. Odtikávají sekundu za sekundou ve stejném rytmu jako odpočet v jeho hlavě.
„Chcete říct, že nemá smysl, aby můj syn chodil do školy, protože stejně už brzy zemře?“ štěkla na něj Kevinova matka. „Tohle jste chtěl říct?“
„Ne, to samozřejmě ne,“ vyhrkl ředitel a zvedl ruce v omluvném gestu.
„Přesně tak to totiž zní,“ pronesla Kevinova matka. „Zní to, jako by vás nemoc mého syna děsila stejně, jako děti v jeho třídě.“
„Chtěl jsem tím říct, že když se Kevinův stav zhorší, bude stále těžší ho učit,“ pronesl ředitel. „Zkusíme to, ale… nechcete si raději čas s ním pořádně užít?“
Řekl to skutečně soucitně, ale Kevina se to stejně dotklo. Řekl totiž přesně to, co si jeho matka myslela, jen poněkud jemněji. Nejhorší bylo, že měl pravdu. Kevin nebude žít dost dlouho na to, aby se dostal na střední, vysokou nebo si našel práci, nebude dělat nic z toho, na co ho měla škola připravit, tak proč se trápit?
„To je dobrý, mami,“ řekl a vzal ji za ruku.
Jen to stačilo, aby matku přesvědčil. I z toho bylo Kevinovi jasné, jak vážné to všechno je. Za jiných okolností by se totiž hádala. Teď ale jako by neměla na nic sílu.
Mlčky došli k autu. Kevin se ohlédl ke škole. Zasáhla ho myšlenka, že už se nejspíš nikdy nevrátí. Dokonce ani neměl čas se rozloučit.
„Mrzí mě, že tě vytáhli z práce,“ řekl Kevin, když se usadil do auta. Cítil napětí ve vzduchu. Jeho matka nenastartovala. Prostě jen seděla.
„O to nejde,“ řekla. „Já jen… bylo docela snadné předstírat, že se nic neděje.“ Zněla zase hrozně smutně. Všechno se jí to dotýkalo. Kevin si zvykl na její výraz, který prozrazoval, že bojuje s pláčem. Moc se jí to ale nedařilo.
„Jsi v pořádku, Kevine?“ zeptala se, i když se právě teď snažil podporovat on ji.
„Jsem… škoda, že jsem musel pryč ze školy,“ řekl Kevin. Nikdy by ho nenapadlo, že řekne něco takového. Nejspíš by to neřekl nikdy nikdo.
„Můžeme se vrátit,“ pronesla matka. „Můžu říct řediteli, že tě zítra přivezu, i pozítří… až dokud…“
Zlomil se jí hlas.
„Dokud se to ještě nezhorší,“ dokončil Kevin. Zavřel oči. „Možná, že už se to zhoršilo, mami.“
Slyšel, jak praštila do palubní desky. Dutá rána rezonovala autem.
„Já vím,“ řekla. „Vím to a štve mě to. Nenávidím tu nemoc, která mi krade mého syna.“
Na chvíli se znovu rozplakala. Kevin se snažil být silný, ale tentokrát se neudržel ani on. Zdálo se, že trvalo hodně dlouho, než se jeho matka uklidnila a znovu promluvila.
„Prý jsi viděl… planety, Kevine?“ zeptala se.
„To je pravda,“ odpověděl Kevin. Jak by jí mohl vysvětlit, jaké to bylo? Jak skutečné mu vše připadalo?
Jeho matka se na něj zadívala a Kevin viděl, jak se snaží vybrat ta správní slova. Chtěla ho současně utěšit a sama zůstat klidná. „Chápeš, že to není skutečné, že, zlato? To jen… je to ta nemoc.“
Kevin věděl, že by to tak měl chápat, ale…
„Nepřijde mi to tak,“ odpověděl.
„Já vím, že ne,“ přikývla matka. „A mrzí mě to, protože mi to připomíná, jak přicházím o svého chlapečka. Tohle všechno… nejraději bych to všechno smazala.“
Kevin nevěděl, co na to říct. I on by to nejraději vše smazal.
„Připadá mi to skutečné,“ řekl nakonec.