Vysílání . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
notak, nedělej ze sebe hlupáka,“ vyzvala ho Luna. Všimla si vyhozené plechovky od Coly a začala si s ní kopat. Šlo jí to docela dobře. „Tedy… jak vážné to asi může být? Stěhuješ se? Měníš školu?“
Možná si všimla něčeho v jeho výrazu, protože na okamžik ztichla. Bylo to křehké ticho, jako by se oba báli ho porušit. I tak to ale museli udělat. Nemohli takhle kráčet do nekonečna.
„Stalo se něco zlého?“ zeptala se a posledním kopnutím dostala plechovku do odpadkového koše.
Kevin přikývl. Něco zlého bylo dobré označení.
„Jak zlého?“
„Zlého,“ řekl. „K nádrži?“
Nádrž byla místem, kam oba chodili, když si chtěli o něčem promluvit. Bavili se o Billym Hamesovi, když se mu v jejích devíti letech líbila Luna i o Kevinovu kocourovi Tygrovi, který umíral, když jim bylo deset. Ani jedno z toho jako příprava nestačilo. Kevin nebyl kocour.
Došli až k pobřeží a zadívali se na stromy na opačné straně nádrže. Prohlíželi si lidi na loďkách a kánoích. V porovnání s některými jinými místy, na která se dostali, tu bylo vážně krásně. Lidé předpokládali, že to Kevin svádí Lunu na scestí, ale ve skutečnosti to byla ona, kdo ho lákal na prohlídky opuštěných budov nebo za vysoké ploty. Tady nebylo ani jedno. Jen voda a stromy.
„O co jde?“ zeptala se. Zula si boty a ponořila nohy do vody. Kevin na něco takového neměl ani pomyšlení. Právě teď by nejraději někam utekl, ukryl se. Udělal by cokoli, jen aby Luně nemusel říct pravdu. Měl pocit, že čím déle o tom Luně neřekne, tím déle to nebude pravda.
„Kevine,“ ozvala se Luna. „Děsíš mě. Podívej, pokud mi nechceš říct o co jde, tak zavolám mámě a ona mi to prozradí.“
„Ne, to nedělej,“ vyhrkl Kevin. „Nejsem si jistý… mamka to moc nezvládá.“
Luna v tu chvíli vypadala ještě ustaraněji. „Co se děje? Je nemocná? Jsi ty nemocný?“
Při poslední otázce Kevin přikývl. „Jsem nemocný,“ řekl. Položil ruku Luně na rameno. „Mám něco, čemu se říká leukodystrofie. Umírám, Luno.“
Věděl, že to na ni vychrlil příliš rychle. Něco takového chtělo pořádné vysvětlení. Měl jí to sdělit postupně, ale vlastně řekl všechno důležité.
Vykulila na něj oči a zavrtěla hlavou. Očividně mu nevěřila. „Ne, to není možné, to…“
Objala ho tak pevně, až Kevin málem nemohl dýchat.
„Že si děláš legraci? Že to není pravda?“
„Kéž by to tak bylo,“ pronesl Kevin. Nic by si v tuhle chvíli nepřál víc.
Luna se od něj odtáhla a Kevin viděl, jak se jí obličej křiví úsilím. Snažila se nebrečet. Za normálních okolností Luna moc nebrečela. Teď ale měla co dělat, aby se udržela.
„Tohle… kolik ještě?“ zeptala se.
„A to bylo před celými dny, takže už je to míň,“ štěkla Luna. „A ty ses s tím musel vypořádat úplně sám a…“ Ztichla, protože jí zrovna došly všechny souvislosti.
Kevin ji sledoval, jak si prohlíží lidi na nádrži, dívá se, jak pádlují. Všichni vypadali tak šťastní. Zírala na ně, jako kdyby nemohla uvěřit tomu, jak jsou spokojení.
„To není fér,“ řekla. „Tihle všichni se chovají, jako kdyby se nic nedělo, baví se, a ty zatím umíráš.“
Kevin se smutně pousmál. „A co s tím? Řekneme jim, aby se přestali bavit?“
Riziko toho, co řekl, si uvědomil až pozdě. Právě ve chvíli, kdy Luna prudce vstala a složila si ruce k ústům jako improvizovanou hlásnou troubu.
„Hej vy všichni, okamžitě toho nechte! Můj kamarád umírá a já vás žádám, abyste se okamžitě přestali bavit!“
Pár lidí se po ní udiveně podívalo, ale nikdo jí nevěnoval větší pozornost. Kevin předpokládal, že jí o to ani nešlo. Luna tam chvíli jen tak stála a tentokrát musel obejmout on ji, zatímco plakala. Kevina to šokovalo. Nikdy neviděl Lunu takhle křičet na lidi a pak brečet. Něco takového by od ní rozhodně nečekal. Nečekal by, že ji to takhle zlomí.
„Je ti líp?“ zeptal se po chvíli.
Zavrtěla hlavou. „Ani ne. Co ty?“
„No, je hezké vědět, že je tu někdo, kdo by kvůli mně zastavil celý svět,“ pronesl. „Víš, co je horší?“
Luně se podařilo pousmát se. „Že neumíš pořádně vyslovit jméno toho, co tě zabíjí?“
Kevin jí úsměv oplatil. Luna očividně pochopila, že potřeboval, aby byla taková, jako vždy. Aby si z něj dělala legraci.
„Ale umím, cvičil jsem si to. Nejhorší je, že mi kvůli tomu nikdo nevěří, když mu řeknu, co vidím. Všichni si myslí, že je to kvůli té nemoci.“
Luna naklonila hlavu ke straně. „Co vidíš?“
Kevin jí popsal neznámou podivnou krajinu, kterou vídal, oheň, který ji spaloval i ten podivný odpočet.
„To…“ začala Luna, když skončil. Očividně ale nevěděla, jak to zakončit.
„Vím, je to šílené. Já jsem šílený,“ řekl Kevin. Dokonce ani Luna mu nevěřila.
„Nenechal jsi mě dokončit větu,“ ohradila se Luna a zhluboka se nadechla. „To… je fakt hustý.“
„Hustý?“ zopakoval Kevin. Tohle nebyla reakce, kterou očekával, dokonce ani od ní ne. „Všichni ostatní si myslí, že šílím. Že se mi roztéká mozek nebo co.“
„Všichni ostatní jsou blbí,“ prohlásila Luna. Nutno přiznat, že tohle byl její obvyklý názor. Podle ní byli všichni blbí, dokud jí nedokázali opak.
„Takže mi věříš?“ zeptal se Kevin. Ani on si už nebyl úplně jistý tím, co je pravda. Ne potom, co mu tvrdili všichni ostatní.
Luna ho vzala za ramena a podívala se mu zpříma do očí. Od kterékoli jiné holky by Kevin čekal polibek. Od Luny ale ne.
„Když mi říkáš, že jsou tvé vidiny skutečné, pak jsou skutečné. Já ti věřím. A schopnost vidět mimozemský světy je rozhodně hustá.“
Kevin mimoděk vykulil oči. „Proč si myslíš, že to je mimozemský svět?“
Luna pokrčila rameny. „Co jiného by to mělo být?“
Když se ho tak zeptala, měl Kevin pocit, že ji to ohromilo stejně jako jeho. Ona to jen uměla lépe skrývat.
„Možná…,“ zamyslela se, „…možná, že ti to změnilo mozek tak, že má přímé spojení s nějakým místem mimo Zemi?“
Pokud by Luna měla nějakou super schopnost, nejspíš by to byla schopnost dělat několik ukvapených závěrů současně. I to se na ní ale Kevinovi líbilo, zvlášť, když mu díky tomu věřila. Přesto mu ale připadalo nevhodné to tak rychle uzavřít.
„Víš, jak šíleně to zní, že?“ zeptal se.