Kouzelná továrna . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
představoval všemožné stroje, které si mohly vysloužit podobné jméno. Teprve pak si všiml smutně se tvářícího bloodhounda ležícího na pelechu.
Armando pokračoval. „Jeho artritida je ještě horší než moje. Chudáček je kvůli tomu dost mrzutý.“
Oliver si psa rychle prohlédl. Horácio začenichal, pak složil hlavu a s unaveným odfrknutím usnul.
Armando se ztuhle vbelhal do malé kuchyňky a Oliver ho následoval. V kuchyňce byl nepořádek, vlastně vypadala přesně tak, jak by člověk očekával od muže, který se posledních sedmdesát let soustředil na tvorbu bláznivých vynálezů, které nikdy nefungovaly.
Olivera oslnila blikající zářivka.
„Máš rád rajčatovou polévku?“ zeptal se Armando náhle.
„Eh…“ vydechl Oliver. Očividně měl stále problém promluvit. Vlastně mu dělal problém i fakt, že mu jeho hrdina nabízí polévku.
„Budu to brát jako ano,“ usmál se laskavě Armando.
Oliver ho sledoval, jak vzal ze skříně, jejíž dvířka jen tak tak držela na pantech, dvě plechovky polévky. Potom vyndal ze zásuvky přístroj, který připomínal otvírák na konzervy, ale byl tak velký, že k jeho používání byly potřeba obě ruce.
„Když říkají, že není nutné znovu vynalézat kolo, mají pravdu,“ pronesl Armando a uchechtl se Oliverovu udivenému pohledu.
Konečně byly konzervy otevřené a Armando se pustil do ohřívání polévky v hrnci na malém plynovém sporáku. Oliver si připadal naprosto ztuhlý. Nemohl se hnout, dokonce ani promluvit. Mohl jen zírat na starého muže na skutečnou, živoucí, dýchající verzi svého hrdiny. Několikrát se i štípl, aby se přesvědčil, že nesní. Bylo to ale skutečné. Skutečně tu byl. Skutečně byl v jedné místnosti s Armandem Illstromem.
„Posaď se, prosím,“ pronesl Armando, když na rozviklaný stůl postavil dvě misky polévky. „A jez.“
Oliver si naštěstí vzpomněl, jak se sedá. Přijal tedy nabízené místo a připadal si přitom opravdu zvláštně. Armando se pomalu usadil na druhé židli. Oliver si všiml, že má zamlžený pohled a na obličeji skvrny vybledlé kůže. Jasné příznaky vysokého věku. Když Armando položil ruce na stůl, zdálo se, že jsou všechny klouby jeho prstů nateklé a zarudlé od artritidy.
Když Oliver ucítil vůni polévky, zakručelo mu v žaludku. I když byl ze všeho v šoku a nebyl si jistý, co dál, přemohl ho hlad. Ještě, než měl čas se nad tím zamyslet, chopil se lžíce. Vzápětí zjistil, že je polévka opravdu dobrá. Chutnala mnohem lépe než cokoli, co zatím uvařili jeho rodiče. Znovu ji ochutnal a nevšímal si přitom, že ho pálí na patře.
„Chutná?“ zeptal se Armando a sám přitom nabíral polévku mnohem pomaleji.
Oliver se přiměl být alespoň trochu slušný a mezi jednotlivými lžícemi polévky rychle přikývl.
„Doufám, že se trochu rozehřeješ,“ dodal laskavě Armando.
Oliver si nebyl jistý, jestli tím myslí rozehřátí z chladného deště, nebo jeho komunikační schopnosti. Od chvíle, kdy sem přišel toho totiž opravdu moc nenamluvil. Byl tak rozechvělý z bouře a ze setkání s Armandem, že jeho schopnost komunikace naprosto selhala.
Zkusil to tedy teď, pokusil se vyslovit jednu z otázek, které ho pálily nejvíc. Když ale otevřel pusu, vyšlo z ní místo slov jen ohromné zívnutí.
„Jsi unavený,“ pronesl Armando. „No samozřejmě. Tady vedle je pokoj, kde si můžeš schrupnout. Přinesu ti nějaké přikrývky, protože počasí je opravdu chladné.“
Oliver zamrkal. „Schrupnout?“
Armando přikývl a pak vysvětlil. „Přece nepůjdeš do toho psího počasí, ne? Podle posledního hlášení od starosty bychom se měli schovat minimálně na několik hodin.“
Vůbec poprvé se Oliver v myšlenkách obrátil k rodičům. Pokud poslechli starostovu výzvu a vrátili se domů, co se asi stalo, když zjistili, že je tam jen jedno z jejich dětí? Netušil, jak dlouho byl v koši, jak dlouho zůstal v bezvědomí, ani jak dlouho už byl vlastně v továrně. Bojí se teď o něj?
Pak zavrtěl hlavou a setřásl ze sebe všechny obavy. Rodiče si toho nejspíš ani nevšimli. Proč by se měl vzdát příležitosti odpočinout si ve skutečné posteli. Zvlášť, když doma na něj čekal jen ubohý výklenek?
Vzhlédl k Armandovi.
„To zní opravdu dobře,“ řekl. Konečně se mu podařilo vyslovit celou větu. „Děkuji.“ Odmlčel se a zvažoval, co dál. „Mám na vás spoustu otázek.“
„Budu tu i potom, co se probudíš,“ pronesl laskavě Armando. „Budeš sytý, odpočatý a zahřátý. Pak si můžeme promluvit o čem budeš chtít.“
V jeho pohledu bylo něco vědoucího. Oliver se zamyslel, jestli o něm náhodou Armando něco neví. O jeho podivné moci, vizích a o tom, co by asi mohly znamenat. Oliver ty myšlenky ale rychle potlačil. Samozřejmě, že Armando nic nevěděl. Na Armandovi nebylo nic magického. Byl to jen starý vynálezce v podivné továrně, ne nějaký mág, kouzelník nebo něco takového.
Oliver cítil, jak ho únava zmáhá stále víc a víc. Nezmohl se ani na námitku. Bouře, posledních několik dní stresu z nové školy, nedostatek jídla, všechno si to na něm náhle vybralo svoji daň.
„Dobře,“ souhlasil. „Ale bude to jen na chvilku.“
„Samozřejmě,“ odpověděl Armando.
Oliver vstal a promnul si unavené oči. Armando své křehké tělo podpíral hůlkou.
„Tudy,“ pronesl Armando a pokynul směrem k úzké, špatně osvětlené chodbě.
Oliver nechal Armanda jít jako prvního. Unaveně se šoural v krátkém odstupu. Měl pocit, že má neskutečně těžké nohy. Jako by si teprve teď uvědomil tíhu všeho toho stresu a smutku.
Na konci chodby byly podivné dřevěné dveře – byly nižší než klasické dveře a nahoře měly klenbu, jako by patřily k nějaké kapli. Dokonce v nich bylo i malé okénko rámované leštěným kovem.
Armando otevřel dveře a pokynul Oliverovi, aby šel dál. Oliver cítil jakési nervózní očekávání, překročil práh.
Místnost byla větší, než očekával a v porovnání s kuchyní také byla v mnohem lepším stavu. Působila útulným dojmem. Byla v ní velká postel s bílou peřinou a polštáři, navíc na ní čekala vlněná přikrývka. Pod oknem s dlouhými modrými závěsy stál stůl s válečnými figurami. V jednom rohu stálo polstrované křeslo a hned vedle něj knihovna plná knih s dobrodružnými příběhy.
Připomínalo to pokoj, o jakém by snil jedenáctiletý chlapec. Rozhodně to vypadalo lépe než výklenek v chladném koutě nevybaveného obývacího pokoje. Při té vzpomínce se Olivera zmocnil smutek. Silnější, než pocit smutku ale byl pocit vděku za tuto možnost tomu všemu alespoň na pár hodin uniknout.
Oliver se podíval na Armanda. „Tohle je opravdu hezký pokoj,“ řekl. „Vážně vám nevadí, když tu zůstanu?“
Uvědomil si, že jeho promočené oblečení a zabahněné boty zanechávají stopy po celé továrně. Místo toho, aby mu Armando vynadal nebo ho přímo potrestal – jako to udělali jeho rodiče kvůli