Kouzelná továrna . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi. Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.
OBSAH
KAPITOLA PRVNÍ
Oliver Blue se rozhlédl po tmavé, omšelé místnosti. Povzdechl si. Tenhle nový dům byl stejně špatný jako ten starý. Sevřel v rukách svůj jediný kufr.
„Mami?“ ozval se. „Tati?“
Oba se na něj podívali svými neustále zachmuřenými pohledy.
„Co, Olivere?“ zeptala se podrážděně jeho matka. „Jestli chceš říct, že se ti tu nelíbí, tak raději mlč. Nic lepšího si dovolit nemůžeme.“
Působila ještě vystresovanějším dojmem než obvykle. Oliver jen zavrtěl hlavou.
„To je jedno,“ zamumlal.
Obrátil se a zamířil ke schodům. Slyšel, že jeho starší bratr už je nahoře a probíhá jednotlivými místnostmi. Jeho zlý, dupající bratr vždy proběhl novým domem jako první, aby si mohl zabrat nejlepší pokoj dřív, než se k němu dostal Oliver.
Začal stoupat vzhůru. Na odpočívadle narazil na troje dveře. Za jedněmi byla koupelna, za druhými ložnice s ohromnou postelí a za třetími byl Chris roztažený na posteli jako mořská hvězdice.
„Kde mám pokoj já?“ zeptal se hlasitě Oliver.
Jako kdyby jeho matka tu otázku očekávala, zakřičela ze spodního patra. „Pokoj je jen jeden. Budete se o něj muset podělit.“
Oliver cítil, jak jím projel záchvěv paniky. Podělit? To nebylo slovo, které by měl Chris zrovna v oblibě.
Bylo to tak, Chris vyletěl z postele jako raketa. Přihnal se k Oliverovi a přitiskl ho ke stěně. Vyrazil z Olivera hlasité uf.
„Rozhodně se nepodělíme,“ zasyčel Chris. „Je mi třináct, nebudu se dělit s DĚCKEM!“
„Nejsem děcko,“ zamumlal Oliver. „Je mi jedenáct.“
Chris si odfrkl. „Právě. Jsi nula. Takže jdi dolů a řekni mamce a taťkovi, že se o pokoj dělit nechceš.“
„Řekni jim to sám,“ zamručel Oliver. „Ty s tím máš problém.“
Chris se zamračil ještě hrozivěji než předtím. „A ohrozit tak svoji pozici oblíbenějšího syna? To těžko. Řekneš jim to ty.“
Oliver