Kouzelná továrna . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
pro lidskou mysl něco nepředstavitelného. Oliver ale věděl, že někdy, někdo, někde vyrobí stroj, který dokáže navinout dostatečně tenké cívky. A stroj, který dokáže utkat dostatečně refrakční látku.
V tu chvíli zaslechl Oliver, že rodičům zvoní budík. Rychle všechno sbalil, protože dobře věděl, že rodiče teď půjdou vzbudit Chrise a kdyby se Chris, byť jen doslechl o tom, co Oliver chystá, všechno by zničil.
Oliverovi zakručelo v břiše. Uvědomil si, že přichází další den, kdy ho bude Chris týrat a šikanovat. Raději by se měl najíst, než se objeví.
Prošel kolem rozbitého stolu a zamířil do kuchyně. Většina skříněk byla prázdná. Jeho rodina zatím neměla možnost zajít na nákup. Oliver ale našel krabici cereálií, kterou s sebou vzali při stěhování. V lednici bylo mléko, takže ho rychle nalil do misky a připravil si tak rychlou snídani. Právě včas, protože o chvíli později vešli do kuchyně jeho rodiče.
„Kávu?“ zeptala se matka otce rozespale. Ještě si ani nerozčesala vlasy.
Otec souhlasně zahučel. Podíval se na rozbitý stůl a hlasitě vzdychl. Vytáhl ze skříňky lepicí pásku a při opravě nohy stolu sebou několikrát škubl bolestí.
„To ta postel,“ mumlal přitom. „Je rozviklaná. A matrace proleželá.“ Zamnul si záda, jako by chtěl podtrhnout svá slova.
Oliver ucítil příval zlosti. Jeho otec alespoň spal v posteli! On spal na přikrývkách ve výklenku! Taková nespravedlnost.
„Nevím, jak přežiju celý den v callcentru,“ dodala Oliverova matka a postavila kávu na nouzově opravený stůl.
„Ty máš novou práci, mami?“ zeptal se Oliver.
Vzhledem k neustálému stěhování bylo pro jeho rodiče v podstatě nemožné mít práci na plný úvazek. A když byli rodiče nezaměstnaní, bylo všechno ještě těžší. Pokud si ale matka našla práci, přineslo by mu to lepší jídlo, hezčí oblečení a kapesné na nákup dalších drobností na vynálezy.
„Ano,“ usmála se unaveně matka. „Já i taťka. Máme ale dlouhé směny. Dnes máme zácvik a potom budeme hned pracovat. Takže tu nebudeme, až se vrátíš ze školy. Chris na tebe ale dohlédne, takže se nemáš čeho bát.“
Oliverovi se sevřel žaludek. Byl by raději, kdyby se o něj staral kdokoli jiný, hlavně ne Chris. Vlastně se o sebe dokázal postarat i sám.
Jako by ho přitáhlo vyslovení jeho jména, byl Chris náhle v kuchyni. Byl to jediný člen rodiny, který vypadal, že se dobře vyspal. Protáhl se a teatrálně zazíval, tričko mu přitom vyjelo výš a odhalilo jeho kulaté, růžové břicho.
„Dobré ráno, drahá rodino,“ pronesl se sarkastickým úšklebkem. Hodil ruku Oliverovi kolem ramen a stiskl ho v kravatě, kterou dovedně maskoval jako bratrské objetí. „Jak je, prcku? Těšíš se do školy?“
Chris držel Olivera tak pevně, že téměř nemohl dýchat. Rodiče si šikany jako obvykle nevšímali.
„Nemůžu… se… dočkat,“ vymáčkl ze sebe Oliver.
Chris Olivera pustil a posadil se proti otci.
Matka přinesla talíř s toasty namazanými máslem. Položila ho doprostřed stolu. Jeden si vzal otec, pak se k talíři naklonil Chris a sebral všechny zbývající kusy. Na Olivera už nic nezbylo.
„HEJ!“ vykřikl Oliver. „Viděli jste to?“
Matka se podívala na prázdný talíř a vyrazila ze sebe jeden ze svých vyčerpaných povzdechů. Podívala se na otce, jako kdyby čekala, že snad něco řekne. Ten ale jen pokrčil rameny.
Oliver sevřel ruce v pěst. Tohle bylo neskutečně nespravedlivé. Kdyby se nepřipravil, přišel by kvůli Chrisovi o další jídlo. Rozčílilo ho, že se ho ani jeden z rodičů nikdy nezastal. V podstatě si nevšímali toho, co Chris neustále dělá.
„Půjdete do školy spolu?“ zeptala se matka, očividně se snažila změnit téma.
„To nejde,“ pronesl Chris s plnou pusou. Na rtech se mu lesklo máslo. „Kdyby mě viděli se šprtem, nikdy si nenajdu kamarády.“
Otec pozvedl obočí. Na okamžik se zdálo, že Chrisovi něco řekne. Že mu vynadá za to, jak se Oliverovi posmívá. Nakonec se ale rozhodl nic neříct, protože si jen povzdechl a vrátil se pohledem ke stolu.
Oliver zaskřípal zuby a snažil se držet svůj narůstající vztek na uzdě.
„Jedině dobře,“ zasyčel a upíral pohled na Chrise. „Budu rád, když budeš nejmíň sto stop daleko.“
Chris se štěkavě uchechtl.
„Chlapci…“ varovala je matka měkkým hlasem.
Chris zahrozil Oliverovi pěstí. Zcela jasně mu dal najevo, že tímhle to nekončí.
Po snídani se celá rodina rychle převlékla a vyrazila z domu. Každý šel vstříc svému dni.
Oliver sledoval, jak rodiče nastupují do otlučeného auta a jedou pryč. Chris zabořil ruce do kapes a odešel. Neřekl mu ani slovo, jen se mračil. Oliver věděl, jak důležité je pro Chrise získat pověst někoho, s kým je lepší si nic nezačínat. Byla to jeho zbroj, způsob, jak se vyrovnával s novou školou po šesti týdnech nového školního roku. Oliver byl bohužel pro něj příliš hubený a příliš malý na to, aby se byť jen pokoušel ho napodobit. Jeho vzhled vlastně přispíval k tomu, jak se na něj všichni dívali.
Chris rázoval pryč, až nakonec zmizel Oliverovi z dohledu. Nechal ho tak v neznámých ulicích úplně samotného. Pro Olivera to nebyla zrovna příjemná procházka. Nebylo to nijak příjemné sousedství, za ploty štěkala spousta vzteklých psů, po rozbitých ulicích se hnalo množství starých aut a nikdo si nevšímal přecházejících dětí.
Když se před ním objevila Campbellova juniorská střední škola, přeběhl Oliverovi mráz po zádech. Bylo to ošklivé místo ze šedých cihel, celé hranaté a s počasím otlučenou fasádou. Nikde žádné travnaté prostranství, kde by se dalo posedět, jen velké asfaltové hřiště s rozbitými basketbalovými koši na obou koncích. Děti se naháněly kolem a bojovaly o míč. A ten hluk! Byl ohlušující. Děti se dohadovaly, zpívaly, hádaly se a pomlouvaly.
Oliver by se nejraději otočil a utekl zpátky tam, odkud přišel. Přinutil se ale potlačit strach a se skloněnou hlavou a rukama v kapsách šel dál. Prošel kolem hřiště směrem k velkým proskleným dveřím.
Chodby Campbellovy juniorské střední byly tmavé. Páchly dezinfekcí, a to i přes to, že vypadaly, jako by tam celá desetiletí nikdo neuklízel. Oliver si všiml šipky k recepci, a tak zamířil směrem, kterým ukazovala. Věděl, že by se měl někomu ohlásit. Když dorazil na místo narazil na znuděnou a nepříjemně se tvářící ženu, která bušila do klávesnice prsty s dlouhými, rudě nalakovanými nehty.
„Promiňte…“ ozval se Oliver.
Žena neodpověděla. Oliver si odkašlal a zkusil to znovu, hlasitěji.
„Promiňte. Jsem tu nový. Dnes nastupuji.“
Žena konečně odtrhla oči od počítače a zadívala se na Olivera. „Nový student?“ zeptala se a zatvářila se podezřívavě. „Je přeci říjen.“
„Já vím,“ odpověděl Oliver. Tohle mu nikdo připomínat nemusel. „Právě jsme se