Aréna Jedna: Otrokáři . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
zemřel na následky zamořeného vzduchu a vody. Během jednoho měsíce ne- zbyl nikdo, kdo by bojoval. Jak lidé pochodovali do bitvy proti svým sousedům, rabovaly se ulice i budovy, jedna po druhé.
Táta ale ani nečekal, až ho povolají – a to je ten důvod, proč ho nenávidím. Odešel dávno předtím. Než válka vypukla, byl dvacet let důstojníkem námořní pěchoty a viděl dřív, než většina ostatních, kam to spěje. Pokaždé, když se díval na zprávy, pokaždé, když viděl dva politiky na sebe křičet těmi nejnevybíravějšími způsoby a na- vzájem se v nich trumfovat, táta vždycky zakroutil hlavou a říkal,
„Z toho bude válka. Věřte mi.“
A měl pravdu. Můj táta si paradoxně svoje už odsloužil a už roky tehdy nebyl v aktivní službě. Když ale zazněl ten první výstřel, znovu se přihlásil do služby. Ještě předtím, než se začalo mluvit o totální válce. Asi byl prvním dobrovolníkem do války, která ještě ani nezačala.
A proto jsem na něj pořád tak naštvaná. Proč to musel udělat? Proč prostě nemohl nechat ostatní se navzájem zabíjet? Proč nemohl zůstat doma a chránit nás? Proč mu víc záleželo na jeho vlasti než na jeho rodině?
Pořád si dokážu živě vybavit ten den, kdy nás opustil. Přišla jsem ze školy a z domu jsem slyšela křik ještě dřív, než jsem přišla ke dveřím našeho bytu. Připravila jsem se. Nesnášela jsem, když se naši hádali, což jako by bylo neustále, a myslela jsem si, že je to jen další z jejich hádek.
Otevřela jsem dveře a ihned jsem tušila, že tentokrát je to jiné. Něco bylo strašně, strašně špatně. Táta tam stál, celý v uniformě. Vůbec to nedávalo smysl. Neměl na sobě uniformu už léta. Proč by si ji na sebe bral zrovna teď?
„Nejsi chlap!“ křičela na něj máma. „Jsi zbabělec! Opustit svoji rodinu! A proč? Abys šel a zabíjel nevinný lidi?“
Táta zrudl, jako vždycky, když se rozčílil.
„Nevíš, o čem to mluvíš!“ křičel na ni. „Plním svoji povinnost vůči svý zemi. Je to ta správná věc.“
„Správná pro koho?“ odsekla mu. „Vždyť ani nevíš, za co vlastně bojuješ. Pro bandu blbejch politiků?“
„Vím přesně, za co bojuju: chci udržet naši zemi pohromadě.“
„Tak to mi teda promiňte, Kapitáne Ameriko!“ zaječela na něj.
„Můžeš si to ve svý hlavě ospravedlňovat jak chceš, ale pravdou je, že jdeš pryč, protože mě nemůžeš vystát. Protože si nikdy nevěděl, jak zvládnout život doma. Protože si příliš hloupej na to, abys něco dokázal udělat se svým životem po pěchotě. Takže hned vyskočíš a při první příležitosti utečeš!“
Táta ji zastavil velkou fackou. Pořád si vybavuju ten zvuk.
Byla jsem v šoku. Nikdy předtím jsem neviděla, že by na ni jak- koli vztáhl ruku. Cítila jsem, jak mi dochází dech, jako bych tu facku dostala já. Zírala jsem na něj a skoro jsem ho nepoznávala. Byl to opravdu můj otec? Byla jsem v takovém šoku, že jsem upustila svou knihu, která dopadla na zem s hlasitým zaduněním.
Oba se otočili a podívali se na mě. Strašně jsem se styděla, takže jsem se otočila a běžela chodbou do svého pokoje a třískla za sebou dveřmi. Nevěděla jsem, jak na to všechno mám reagovat a prostě jsem od nich chtěla být co nejdál.
O chvíli později se ozvalo slabé zaťukání na dveře.
„Brooke, to jsem já,“ řekl táta tichým hlasem, plným lítosti.
„Mrzí mě, že si u toho musela být. Pusť mě dovnitř, prosím.“
„Jdi pryč!“ zakřičela jsem.
Následovalo dlouhé ticho. On však neodešel.
„Brook, musím teď odejít. Rád bych tě ještě naposled viděl, než odejdu. Prosím tě. Pojď ven se se mnou rozloučit.“
Začala jsem brečet.
„Jdi pryč!“ odsekla jsem znovu. Byla jsem tak ohromená, tak na- štvaná, že mámu uhodil, a ještě víc, že nás opouští. A v hloubi duše jsem se bála, že se už nevrátí.
„Musím jít, Brooke,“ řekl. „Nemusíš ty dveře otevřít. Chci ale, abys věděla, že tě moc miluju. A že s tebou vždycky budu. Pamatuj si, Brooke, že jsi ta silná. Postarej se o tuhle rodinu. Spoléhám na tebe. Postarej se o ně.“
A potom jsem slyšela, jak se kroky mého otce vzdalují. Byly slabší a slabší. O chvilku později jsem slyšela, jak se dveře našeho bytu otevřely a pak zavřely.
A potom už nic.
Za několik minut – zdálo se to jako několik dní – jsem pomalu otevřela dveře svého pokoje. Hned jsem to věděla. Byl pryč. A už tehdy jsem toho litovala. Přála bych se s ním rozloučit. Protože v hloubi duše jsem už věděla, že se nikdy nevrátí.
Máma seděla u kuchyňského stolu, hlavu v dlaních, a tiše pla-kala. Věděla jsem, že toho dne se všechno navždy změnilo, že už nic nebude jako dřív – že ona už nebude jako dřív. A že ani já nebudu.
A měla jsem pravdu. Jak tu teď sedím a zírám těžknoucíma očima do žhnoucích uhlíků skomírajícího ohně, uvědomuju si, že od toho dne nic nebylo jako dřív.
*
Stojím v našem starém bytě v Manhattanu. Nevím, co tu dělám, ani jak jsem se sem dostala. Nic nedává smysl, protože ten byt je jiný, než si pamatuju. Není v něm vůbec žádný nábytek, jako bychom tam nikdy nebydleli. A jsem tu jen já.
Ozve se smutné zaťukání na dveře a dovnitř vchází táta v plné uniformě a v ruce nese kufřík. Oči má prázdné, jako by se právě vrá- til z pekla.
„Tatínku!“ snažím se zakřičet. Ale slova mi nevycházejí z úst. Po- dívám se na zem a vidím, že jsem přilepená k zemi, schovaná za zdí, a že mě nevidí. Snažím se se uvolnit, abych mohla běžet za ním nebo na něj zavolat, ale nemůžu. Musím se bezmocně dívat, jak chodí prázdným pokojem a všude se rozhlíží.
„Brooke?“ zavolá. „Jsi tu? Je někdo doma?“
Znovu se mu pokouším odpovědět, ale můj hlas nefunguje. Pro- hledává každou místnost. „Říkal jsem, že se vrátím,“ říká. „Proč na mě nikdo nepočkal?“
Potom se rozpláče.
Srdce mi puká a snažím se ze všech sil na něj zavolat. Ať se ale snažím jakkoli, z hrdla mi nic nevychází. Nakonec se otočí, odejde z bytu a jemně za sebou zavře dveře. Tichem se rozléhá cvaknutí kliky.
„TATÍNKU!“ křičím a hlas se mi konečně vrátil.
Je ale příliš pozdě. Vím, že navždy odešel a z nějakého důvodu je to všechno moje vina. Mrknu a najednou jsem zpátky v horách, v tátově chatě a sedím
jeho oblíbeném křesle u ohně. Táta sedí na kanapi, je nakloněný do- předu, hlavu skloněnou, a hraje si se svým mariňáckým nožem. S úděsem zjišťuju, že polovina jeho tváře je spálená, úplně na kost, že vlastně vidím polovinu jeho lebky.
Podívá se na mě a já mám strach.
„Nemůžeš se tady schovávat věčně,“ říká odměřeně. „Myslíš si, že jsi