Aréna Jedna: Otrokáři . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
a vzpomínám si, že jsem měla pocit, že umřeme. Vzpomínám si, že jsem se podívala před okraj srázu, viděla tu výšku, rozbrečela se a chtěla, aby řídil on. On ale odmítl. Tvrdohlavě tam seděl víc než hodinu, dokud jsem konečně nepřestala brečet a zkusila to znovu. A nějak jsem se na- učila ji řídit. Má výchova v kostce.
Na motorku jsem nesáhla od doby, kdy jsem ji schovala. Nechci moc riskovat, proto se na ni jdu podívat jen když potřebujeme do- plnit zapalovač, a i to dělám v noci. Říkám si, že kdybychom odsud musely rychle zmizet, dala bych Bree a Sašu do sajdkáry a odvezla nás do bezpečí. Ve skutečnosti nemám nejmenší tušení, kam by-chom vlastně jely. Podle toho, co jsem viděla a slyšela, je zbytek světa jen pustina plná divokých zločinců, gangů a že přeživších je jen málo. Ti agresivnější, kteří přežili, se shromáždili ve městech a unášejí a zotročují kohokoli najdou, ať už pro své vlastní důvody nebo aby tito otroci bojovali v arénách na život a na smrt. Hádám, že Bree a já jsme jedny z mála těch, kteří přežili a stále žijí svo- bodně mimo města. A jedny z mála těch, kteří ještě neumřeli hlady.
Zapálím svíčku a Saša jde pomalu za mnou potemnělým domem. Předpokládám, že Bree spí a to mi dělá starosti: obvykle toho moc nenaspí. Před dveřmi se zastavím a přemýšlím, zda ji mám probu- dit či nikoli. Jak tam stojím, můj pohled vyjede nahoru, až jsem se lekla svého odrazu v malém zrcadle. Pokaždé, když se vidím, vy- padám mnohem starší. Můj hubený, hranatý obličej je zarudlý chla- dem, lemují jej mé světle hnědé vlasy po ramena a mé ocelově šedé oči na mě zírají, jako by patřily někomu, koho neznám. Jsou to in- tenzivní oči s tvrdým pohledem. Táta vždycky říkal, že to jsou vlčí oči. Máma vždycky říkala, že jsou krásné. Nebyla jsem si jistá, komu mám věřit.
Rychle svůj zrak odvracím od zrcadla, protože se nechci vidět. Nataženou rukou obracím zrcadlo tak, aby se to už nestalo.
Pomalu otevřu dveře Breeina pokoje. V ten okamžik Saša vtrhne dovnitř, skočí na postel vedle Bree, lehne si jí na hrudník a začne jí olizovat obličej. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak si ty dvě jsou blízké – někdy si říkám, že si jsou bližší, než my dvě.
Bree pomalu otevře oči a zamžourá do tmy. „Brooke?“ ptá se.
„Jsem to já,“ říkám tiše. „Jsem doma.“
Posadí se a když mě pozná, začne se usmívat a oči se jí rozsvítí. Leží na zemi na levné matraci, odhodí stranou svou přikrývky a vstává z postele ještě v pyžamu. Pohybuje se pomaleji než obvy- kle.
Skloním se k ní a obejmu ji.
„Mám pro tebe překvapení,“ říkám jí a jen stěží krotím své nad- šení.
Podívá se na mě široce otevřenýma očima, které za chvilku zavře, natáhne ruku a čeká. Je tak bezelstná a důvěřivá, že mě to udivuje. Říkám si, co jí mám dát jako první, a rozhodnu se pro čokoládu. Sáhnu do kapsy, vyndám tabulku čokolády a pomalu jí ji položím do dlaně. Otevře oči, podívá se na svou ruku a nejistě mžourá v matném světle. Dávám svíčku blíž.
„Co je to?“ ptá se.
„Čokoláda,“ odpovídám jí.
Podívá se na mě, jako kdybych si z ní střílela.
„Vážně,“ říkám jí.
„Ale kde jsi ji dostala?“ ptá se nechápavě. Dívá se znovu na svou dlaň, jako kdyby jí tam právě přistála kometa. Nedivím se jí. Už ne- jsou žádné obchody, v okolí nikdo není a v okruhu sta mil není místo, kde bych něco takového mohla najít.
Usmívám se na ni. „Dal mi ji pro tebe Santa. Je to dárek k Vá- nocům.“ Svraští své obočí. „Ne, teď vážně,“ trvá na svém.
Zhluboka se nadechnu, protože je zřejmé, že je čas jí povědět o našem novém domově a že odtud zítra odejdeme. Pokouším se přijít na nejlepší způsob, jak to podat. Doufám, že bude stejně nad- šená jako já – ale s dětmi člověk nikdy neví. V hloubi duše mám strach, že se na tohle místo mohla upnout a že nebude chtít odejít.
„Bree, mám velkou novinu,“ říkám a skláním se k ní, abych ji objala kolem ramen. „Dnes jsem objevila báječné místo, vysoko v horách. Je to malá kamenná chatka a je pro nás jako stvořená. Je tam teplo, útulno a bezpečno a navíc má nádherný krb, kde můžeme topit každou noc. A nejlepší ze všeho je to, že je přímo tam spousta nejrůznějšího jídla. Jako je tahle čokoláda.“
Bree se dívá na čokoládu, zkoumá ji a když si uvědomí, že je to skutečné, oči se jí otevřou ještě jednou tolik. Opatrně čokoládu roz- balí a přivoní si k ní. Zavře oči a usmívá se, pak se nakloní k ta- bulce, aby si kousla – ale vtom se zarazí. Starostlivě se na mě podívá.
„Ale co ty?“ ptá se. „Máme jenom jednu?“
Celá Bree, vždy bere ohled na ostatní, i když hladoví. „Ty si vem první,“ říkám jí. „To je v pořádku.“
Rozbalí vetší část a ukousne si pořádný kus. Její hladem zubo- žená tvářička se úplně rozplývá blahem.
„Žvýkej pomalu,“ upozorňuju ji. „Přeci nechceš, aby tě rozbolelo bříško.“
Zpomalí a vychutnává si každý kousek. Odlomí velký kus a dává mi ho do dlaně. „A teď ty,“ říká.
Pomalu si ji dávám do úst, ukousnu si malý kousek a nechávám si ji sedět na špičce jazyka. Cucám ji, poté ji pomalu žvýkám a vy- chutnávám si každičký moment. Vůně a chuť čokolády naplňuje mé smysly. Je to asi ta nejlepší věc, kterou jsem v životě jedla.
Saša fňuká a strká čumák k čokoládě, takže Bree kousek odlomí a nabízí jí ho. Saša jí ho chňapne přímo s ruky a zhltne ho na jedno polknutí. Bree se směje a je z ní nadšená, jako vždy. Pak prokáže ob- divuhodnou sebekázeň, protože zbylou půlku čokoládu zase zabalí, sáhne nahoru a moudře ji položí nahoru na skříň, kam Saša nedo- sáhne. Bree pořád ještě vypadá slabá, ale vidím, že nálada se jí už zase vrací.
„Co je to?“ ptá se a ukazuje na můj opasek.
Chvíli nevím, o čem mluví, ale pak se podívám dolů a vidím medvídka. Vším tím nadšením jsem na něj úplně zapomněla. Vy- táhnu ho a podávám jí ho.
„Našla jsem to v našem novém domově,“ říkám. „Je to pro tebe.“ Bree vykoulila oči nadšením a tiskne medvídka ze všech sil ke
své hrudi a kýve se s ním sem a tam.
„Je úžasný!“ volá Bree a oči jí úplně svítí. „Kdy se stěhujeme? Nemůžu se dočkat!“
Ulevilo se mi. Než stačím odpovědět, Saša se nakloní k Bree a čumákem šťouchne do jejího nového medvídka a očichává ho. Bree jí ho rozpustile namáčkne na obličej a Saša ho chňapne a utíká s ním z pokoje.
„Hej!“ zvolá Bree, propukne v hysterický smích a žene se za ní. Obě vběhnou do obýváku a už se úplně ponořily do toho urput-
ného boje o medvídka. Nevím, kdo z nich si to užívá víc.
Jdu za nimi, svíčku opatrně zakrývám rukou, aby nezhasla, a nesu ji přímo k hromádce dříví. Do krbu vložím několik tenkých větvi-