Dokonalý Úsměv. Блейк ПирсЧитать онлайн книгу.
hned zjistíte,“ slíbila Jessie.
Poněkud zadýchaný a zjevně popuzený kapitán Roy Decker na ni shlížel s nasupeným výrazem. Nebylo mu ještě ani šedesát, vypadal však na mnohem víc. Kapitán centrální stanice byl vysoký a hubený a před úplnou plešatostí ho zachraňovalo jen pár malých chomáčků vlasů. Tvář měl poznamenanou hlubokými vráskami, které vypovídaly o jeho dlouholeté práci ve stresujícím prostředí. Ostrý nos a korálkové oči Jessie připomínaly dravce, jenž vyhlíží svou příští kořist.
„Jste v pořádku, kapitáne?“ starala se Jessie. „Vypadáte, jako byste sem běžel.“
„Když se doslechnete, že na vás dole čeká vaše forenzní profilistka, která má být hezky schovaná v rámci ochrany svědků, přinutí vás to trochu přidat do kroku. Byla byste tak laskavá a prozradila mi, co je tak důležitého, že jsem musel sejít do téhle zatuchlé části stanice, kde vzduch obsahuje víc azbestu než kyslíku?“
Jessie koutkem oka zpozorovala, jak Murph znepokojeně přešlápl z jedné nohy na druhou, a v duchu se usmála. Očividně ještě neměl tu čest setkat se s Deckerovým pověstným přeháněním.
„Samozřejmě, pane. Než vám to ale vysvětlím, mohla bych se zeptat, jak pokračuje váš hon na… všechny?“
Decker si hlasitě povzdechl. Na okamžik se zdálo, že neodpoví. Nakonec se však posadil na židli naproti ní a spustil.
„Nijak moc slavně, abych pravdu řekl,“ přiznal. „Jak víte, jednoho utečence z NRD, Jacksona, jsme chytili hned první den. Dalšího, Gimbela, jsme dopadli o pár dní později. Od té doby jsme ovšem neměli štěstí. I přes desítky věrohodných stop se nám nepodařilo najít ani zbývající dva uprchlíky, ani Crutchfielda a Corteze.“
„Myslíte, že zůstali všichni spolu?“ vyzvídala Jessie s plným vědomím, že maršálská služba byla jiného názoru.
„Ne. Stokese a De La Rosu zachytily krátce po jejich útěku bezpečnostní kamery v okolí nemocnice, každého zvlášť. Crutchfielda ani Corteze jsme na žádných záznamech nenašli, pracujeme však s teorií, že se drží pospolu.“
„Hmm,“ protáhla Jessie. „Kéž byste tak měli k dispozici někoho, kdo oba muže zná a mohl by vám pomoct objasnit jejich pravděpodobné vzorce chování.“
Schválně do svého výroku vložila tolik sarkasmu, že z každého slova vyloženě odkapával. Decker ani nemrkl.
„A kéž by tomu někomu nešli po krku přesně ti muži, které tak zná. To bychom potom její znalosti mohli i využít,“ opáčil.
Několik vteřin upírali jeden na druhého tiché neústupné pohledy. Jessie se nakonec rozhodla uhnout jako první, protože usoudila, že by jí nijak neprospělo znepřátelit si teď muže, na jehož povolení všechno závisí.
„A co Xander Thurman? Narazili jste na něco?“
„Vůbec nic. Po tom se úplně slehla zem.“
„I přes všechna jeho zranění?“
„Sledujeme všechny nemocnice, pohotovostní služby a zdravotní střediska. Dokonce jsme upozornili i veterináře. Nikdo nic nenahlásil.“
„To tedy může znamenat jednu ze dvou věcí,“ mínila Jessie. „Buď má přístup k někomu jinému s lékařskou praxí, nebo někdo v těch institucích lže. Možná pod výhrůžkou. V žádném případě není možné, aby se z těch úrazů zotavil bez pomoci. To nepřipadá v úvahu.“
„To já vím, slečno Huntová. Jenže v této chvíli nemáme žádné další informace.“
„Co kdybyste měli?“ nadhodila Jessie.
„Co tím myslíte?“ chtěl vědět Decker.
„Já znám jeho postupy, stejně jako znám ty Crutchfieldovy. Některé zločiny můžou většině detektivů připadat bezvýznamné, zatímco já bych v nich mohla najít znaky, které by je spojovaly s jedním nebo druhým vrahem. Kdybyste mě nechal prohlédnout si spisy posledních případů a ty, co by případně vypadaly slibně, prověřit, třeba bychom se dostali dál.“
Ze zadní části místnosti se ozval Murph.
„To by bylo nerozumné.“
Jessie to ráda slyšela. Deckerovi totiž nic nelezlo na nervy víc, než lidé, kteří k oddělení nepatřili, ale přesto měli potřebu přispívat svými moudry. Jestli začne maršála považovat za vetřelce, jedině jí to pomůže. A tak jen tiše pozorovala, jak se její šéf mračí a nechala atmosféru pěkně houstnout.
„Jak byste si to přesně představovala?“ procedil Decker skrze zaťaté zuby.
Jessie nehodlala čekat, až si to rozmyslí.
„Mohla bych si projít všechny násilné útoky a vraždy z posledních pár týdnů a podívat se, zda některé z nich nenesou typické znaky jednoho z hledaných. Pokud narazím na shodu, nejslibnější stopy prozkoumám podrobněji.“
Decker seděl a nic neříkal, evidentně si její návrh převaloval v hlavě. Murph naopak své mlčení pro jednou prolomil.
„Přece to nemůžete doopravdy zvažovat po všem tom úsilí, které maršálská služba vynaložila, aby jí zajistila bezpečný úkryt.“
Ještě chvilku se s ním, prosím tě, hádej. Jen si tím kopeš vlastní hrob.
Zdálo se, že v sobě Decker svádí vnitřní boj. Ať ho Murphovo vměšování otrávilo sebevíc, zjevně mu zároveň nedokázal upřít, že přednesl pádný argument. Jessie ale měla dojem, že mu hlavou vrtá ještě něco, o čem ona zatím neměla tušení.
„Podívejte,“ pronesl nakonec. „Jak jsem již zmínil, stop máme spoustu – možná až příliš. Už jen všemi se jimi probrat je hezká dřina. Poprosili jsme o pomoc i oddělení šerifa a další policejní stanice z okolí. Dokonce i místní pobočka FBI se rozhodla zapojit a poslala nám pár agentů k těm případům, které považují za zajímavé. Máme toho teď zkrátka zatraceně moc na zatraceně málo lidí. A ostatní kriminálníci si samozřejmě nevzali dovolenou jen proto, že nám na svobodu uprchlo pět šílenců. Před dvěma dny jsme tu měli útok gangu. Někdo nechává na hřištích injekční stříkačky. Váš starý kámoš detektiv Hernandez má práce nad hlavu s trojitou vraždou, kvůli které dneska musel až do Topanga Canyon. Jo, a aby toho nebylo málo, už druhý týden se nám tu bleskovou rychlostí šíří spalničky.“
„Kam tím míříte, kapitáne?“ zeptal se Murph. Jessie v jeho hlase poprvé zachytila náznak rezignace.
Decker se s nimi konečně podělil o to dosud tak pečlivě střežené tajemství.
„Ve skutečnosti jsme včera dostali případ, s nímž byste nám možná mohla pomoct, Huntová. Stalo se to ve Studio City, takže to má na povel stanice v severním Hollywoodu. Nicméně to zaujalo i FBI, takže k vyšetřování posílají svého agenta. Přemýšlel jsem, že bych vás s ním spároval.“
„Co je to za případ?“ otázala se Jessie klidným hlasem, ačkoli cítila, jak se jí v břiše zvedá vlna vzrušení.
„Pobodání, docela brutální. Zatím bez motivu i bez podezřelých. Oba vaši chlapci jsou ale fandové velkých nožů, nebo ne?“
„To je pravda,“ přisvědčila.
„Samozřejmě to spolu vůbec nemusí souviset,“ připustil Decker. „Je to však první