Bylo nás pět / Нас было пятеро. Гедвика и Людвик. Книга для чтения на чешском языке. Карел ПолачекЧитать онлайн книгу.
Kemlinkovi detektývku, protože pravil, že má krásnou detektývku „Mrtvola v mezinárodním vlaku“, abysem měl co číst, poněvadž jsem všecko přečetl.
Když jsme obdrželi vysvědčení, tak jsme byli všichni způsobilí postoupiti do vyšší třídy, jenom dva kluci propadli, nějaký Vosáhlo Arnošt z Dubinky, on nemá tatínka a jeho matka posluhuje a pije kořauku. Potom Klema František, kouří retka a je tlustý, jeho tatínek má hospodu a on umí hrát pilijár. Ale já s nimi nechodím, nikdo s nimi nechodí. Oni si z toho nic nedělali, že propadli, ale já bysem měl vzteka, kdybych zůstal sedět.
Já jsem měl jenom dvě dvojky, ostatní samé jedničky, polepšil jsem se z počtů, občanské nauky a kreslení. Byl jsem rád, protože když přinesu krásné vysvědčení, tak dostanu od tatínka korunu, od maminky taky korunu, aby tatínek nevěděl, a můžu si je dát do kasičky, a když mám hodně peněz, tak smím za ně tatínkovi koupit tabák.
A nejlepší z naší třídy byl Páta Karel, on má samé jedničky, protože sedí rovně a dává pozor a pořád se hlásí. Pročež když jsme vycházeli z třídy, tak mu někdo podrazil nohy a on brečel. Bylo to na mně, ale já jsem to nebyl. Myslím, že to byl Zilvar, jelikož se koukal hned jinam.
Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. A před školou stál pan Fajst a dával pozor, jestli ho budeme zdravit. Kdybysme ho nezdravili, tak by šel žalovat, protože je žalobník žalobnická. Tak jsme ho pozdravili, i Čeněk Jirsák ho pozdravil, smekl klobouk a pravil: „Pochválen!“ a přitom se příšerně šklebil. Pan Fajst nevěděl, jestli se příšerně šklebí ze zdvořilosti, nebo jemu na potvoru, a tak se koukal.
Jenom Zilvar z chudobince nepozdravil a pan Fajst se na něho koukal a pravil silným hlasem: „Neumíš dát počestnost, nezdvořáku?“
Zilvar nic neřekl a šel dál a pan Fajst šel za ním a pořád se ho ptal silným hlasem, jestli neumí pozdravit a jak ho to doma vedou. Zilvar zase nic neřekl a šel rychle, pan Fajst šel taky rychle a Zilvar začal utíkat, ale pan Fajst neumí tak rychle utíkat. Pročež když byl Zilvar daleko, tak začal křičet: „Pan Fajst vepřovou zblajz, pak koupil koninu pro celou rodinu.“
Pan Fajst strašlivě zčervenal a křičel silným hlasem: „Ty lotře lotrovská, zraješ pro šibenici!“ Ale Zilvar šel domů a někteří se smáli.
Pan Fajst se obrátil a díval se na všecky, ale nejvíc se díval na mě, jestli se nesměju, a já se díval jinam. Ale pan Fajst se pořád na mě díval, jestli si nemyslím: „Pan Fajst vepřovou zblajz, pak koupil koninu pro celou rodinu.“ Já jsem si to myslil, ale on mně nemohl nic říct, protože jsem to neříkal, a tak pravil: „Ty si dej taky pozor, já už tě dlouho pozoruju.“
Já jsem věděl, že na mě přijde žalovat, ale nic jsem si z toho nedělal, protože jsem věděl, že mně naši nic neřeknou, jelikož nám pan Fajst stejně nedá nic utržit.
Tak jsem šel pryč, ostatní hoši šli taky pryč a pan Fajst se zastavil s Kozí Kunckou a my jsme slyšeli, jak pravil: „Z těch kluků roste samý kreminálník, vzpomenete si na mě, matko drahá, až tu nebudu.“
Já nyní chodím s Čeňkem Jirsákem a my spolu mluvíme a všem jsem pravil, že spolu mluvíme, aby to věděli. Jelikož jsem poznal, že není falešný, ale náhodou je správný. A vůbec to není prauda, co pravil Bejval Antonín, že Čenda je jenom pro sebe. Sám je falešný. Poněvadž jsem pravil, aby mně půjčil kolo, jen co bych objel rynk, ale on mně nepůjčil, já jsem pravil, snad by ho neubylo, nevídáno, ale on pravil, že mně má koupit kolo náš tatínek, jelikož mu koupil kolo jeho tatínek. Tak jsem mu pravil: „Pamatuj si, že si to budu pamatovat, ty lakomče lakomá, však ty přijdeš.“ On pravil: „Tak si to pamatuj, ale svoje kolo si nenechám od každého zhindrovat.“
Vypravoval jsem to Čeňkovi Jirsákovi a on pravil, že Tonda byl vždycky takový a že si toho dávno všiml, ale že nic neříkal, aby nikdo nemohl říci, že něco říká. Ale že se vždycky divil, co na něm mám, a že jsem pořád chodil za ním jako ocásek. Pravil jsem, že od nynějška nebudu za ním chodit jako ocásek, a zadušoval jsem se.
A potom Čenda pravil: „Nic si z toho nedělej, já mám nápad. Pojď se mnou na půdu a tam ti řeknu nápad.“
Šli jsme na půdu, sedli jsme si do vikýře a Čenda pravil: „My založíme spolek a pojedeme do Itálie, ale Tondovi o tom nic neříkej, on by chtěl jet s námi.“
Pravil jsem, bodejť bych řekl něco Bejvalovi, to mne neznáš, a pak jsem pravil, že by se to mělo říct taky Édovi Kemlinkovi, aby s námi jel do Itálie.
Čenda pravil, beze všeho, tak jsme to řekli Édovi Kemlinkovi a on přinesl škatulku, že se do ní budou dávat peníze, a až budeme mít hodně peněz pohromadě, tak pojedeme. Až budeme v Itálii, tak pošleme Tondovi kartku a on bude mít vztek, že spatříme cizí kraje, a on ne. Až se vrátím, tak řeknu Bejvalovi: „Kdo spatřil Vesuv, co soptí síru a plameny, a kdo ne? Kdo byl v jeskyni, co se tam dá pes a on chcípne, a kdo ne? Aha! A kdo mně nechtěl půjčit kolo? Aha!“, čímž ho správně převezu.
Sešli jsme se u Kemlinků, abysme se poradili, a paní Kemlinková, když jí Éda pravil, že pojedeme do Itálie, tak nám dala kafe a buchtu, abysme se posilnili na tu dalekou cestu. Pan Kemlink spravoval elektriku, protože když není v kanceláři, tak vždycky spravuje elektriku, a pravil, že byl jako vojín v Itálii u těžké atalerie a že si tam pekli kaštany.
Éda Kemlink má dvě sestry, jménem Viktorka a Rafaela, a ty se nám podívaly do škatulky a byly tam už dvě koruny osmdesát haléřů a ony se nám smály, že za těch pár krejcarů se nedostaneme ani do Dlouhé Vsi. Éda Kemlink pravil, že u něho jsou jedna jako druhá pitomé paznehty a že si myslí, že si je vezme letec, ale ať nemyslí, že žádný letec není takový blázen. Jelikož každý letec sedne do éra a letí do Indie, a co by dělal se ženskou. Ony se chtěly s ním prát a my jsme vypili kafe a pravili jsme, že půjdeme k Jirsákům, abysme měli od ženských pokoj.
Éda má takovou knížku, co se z ní učí italsky, a sám už se z ní předtím učil. On už umí nazpaměť cvičení „Láska – Zasnoubení – Svatba“ a dovede říct po italsku: „Dejte mi políbení, slečno, kdy bude svatba?“ a my jsme se mu divili, že to dovede říct rychle.
Když jsme šli od Kemlinků, tak jsme byli tři a Pajda šel s námi.
Pajda je Kemlinků pes, on je velice dlouhý, ale nožičky má krátké, křivé. Ale umí tak utíkat, že ho nikdo nedohoní. A když utíká, tak se směje, vyplazuje jazyk a uši mu plandají kolem hlavy jako dvě plácačky na mouchy. Pajda je velice chytrý, on žere všecko. On sní i močenou okurku a ještě by chtěl. A když chce, aby mu otevřeli, tak zaťuká ocáskem na dveře.
Éda pravil: „Pajdo, nemůžeš jít s námi, jelikož máme spolkovou schůzi, abysme mohli jet do Itálie, a ty z toho nemáš pojem.“
Pajda to poslouchal, stál a byl smutný a měl jedno ucho naruby. A Čenda pravil: „Proč by nemohl jít s námi? On nás nebude otravovat jako ty ženské, jelikož má rozum.“
Pročež Éda pravil: „Tak pojď, Pajdo,“ a Pajda měl radost a skákal a silně štěkal a olízl Édovi nos. A pak se převalil na záda a hned nato vyskočil, moc rychle běžel, všecko očuchal, a když byl daleko, tak na nás čekal a nožičku měl zdviženou, jako by pravil: „Copak nemůžete jít rychleji?“
My jsme Pajdu chválili, ale Éda pravil, že se Pajda nezdá, že kouká jako svatý Utřinos, když se mu nadává, ale je to děsný prevít. Pročež bylo na něho už moc stížností. On se spolčil s Amorem, který má hlídat u zedníků