Moře Štítů . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
Oceán. Čas… A přesto nic z toho nás nedokázalo udržet od sebe. Uteklo tolik let a naše láska zůstává stále silná. Je to náhoda, že jsi mne potkal těsně před tím, co se máš oženit? Osud se nám snaží něco říct. Ještě není pozdě.“
Reece na ni hleděl s bušícím srdcem. Ona hleděla na něj, v očích se jí zrcadlilo nebe nad hlavou a oceán pod nimi. Bylo v nich tolik lásky. Připadal si zmatenější než kdy dřív a nedokázal jasně myslet.
„Možná bych měl tu svatbu zrušit,“ řekl.
„Není na mně, abych ti něco takového říkala,“ odpověděla. „Musíš se podívat do svého srdce.“
„Právě teď,“ odpověděl, „mi moje srdce říká, že ten, koho miluji, jsi ty. Ty jsi ta, kterou jsem vždy miloval.“
Vážně se na něj podívala.
„Nikdy jsem nemilovala nikoho jiného,“ řekla.
Reece si nedokázal pomoct. Naklonil se a jeho rty se setkaly s jejími. Cítil, jak se svět kolem něj rozpouští. Cítil, jak ho pohlcuje láska, když mu při polibku vyšla vstříc.
Polibek trvala do doby, než se potřebovali nadechnout. Než si Reece uvědomil, že i když v něm vše protestovalo, nedokázal by si nikdy vzít nikoho jiného než Staru.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Gwendolyn stála na zlatém mostě. Svírala jeho zábradlí a dívala se přes okraj dolů. Hluboko dole viděla proud divoké řeky. Divoké dunění vody se neslo až nahoru ke Gwen a dokonce cítila drobné kapky, které k ní stoupaly.
„Gwendolyn, lásko.“
Gwen se otočila a na vzdálenějším konci mostu uviděla Thorgrina. Byl zhruba dvacet stop daleko, usmíval se a vztahoval k ní ruku.
„Pojď ke mně,“ vyzýval ji. „Přejdi řeku.“
Gwen se ulevilo, když Thora spatřila, a pomalu k němu vyrazila. Než ji na místě zmrazil jiný hlas.
„Matko,“ ozvalo se tiše.
Gwen se obrátila a na opačném konci mostu spatřila chlapce. Vypadal na deset let, byl vysoký, se širokými rameny a hrdým výrazem. Měl vznešenou bradu a silné čelisti, oči mu šedivě blýskaly. Přesně jako jeho otci. Měl na sobě krásnou zářivou zbroj z materiálu, který Gwen nepoznala. U pasu se mu houpaly válečnické zbraně. Gwen cítila jeho neskutečnou moc i přes vzdálenost, která je dělila. Nezastavitelnou moc.
„Matko, potřebuji tě,“ řekl chlapec.
Potom napřáhl ruku a Gwen na něj jen ohromeně zírala.
Zůstala stát na místě a očima přebíhala mezi Thorem a jejich synem. Oba jí kynuli rukou a Gwen si připadala zmateně. Nedokázala se rozhodnout, kterým směrem se vydat.
Gwen stála na místě a náhle se pod ní most rozpadl.
Když ucítila, že padá do hlubin, zděšeně vykřikla.
Gwen dopadla do mrazivě chladné vody, která jí okamžitě začala smýkat ze strany na stranu. Převracela ji a převalovala. Gwen se podařilo dostat na hladinu, zalapala po vzduchu, a když se ohlédla, viděla svého syna a manžela, každého na jednom břehu. Oba k ní měli vztažené ruce, oba ji potřebovali.
„Thorgrine!“ vykřikla. Pak zavolala na chlapce: „Můj synu!“
Gwen natahovala ruce, jako kdyby se k nim tak mohla dostat, křičela, ale během chvilky cítila, že padá přes okraj vodopádu.
Když jí zmizeli z dohledu, zděšeně zavřískala. Cítila, že padá stovky stop přímo na ostré kameny dole.
Gwendolyn probudil její vlastní křik.
Celá zalitá studeným potem se zmateně rozhlížela kolem. Přemýšlela, kde vlastně je.
Pomalu jí došlo, že leží v posteli. V tmavé hradní komnatě osvětlené jen plápolajícími pochodněmi na zdech. Několikrát zamrkala a snažila se pochopit, co se stalo. Ještě stále se jí těžce dýchalo. Postupně si uvědomila, že to všechno byl jen sen. Strašlivý sen.
Gwenin pohled se konečně zaostřil a ona si všimla několika sloužících stojících v místnosti. Uvědomila si, že po stranách její postele stojí Illepra a Selese. Přikládaly jí studené obklady na ruce a nohy. Selese jí navíc jemně otírala čelo.
„Šššš,“ tišila ji Selese. „To byl jen sen, má paní.“
Gwendolyn ucítila cizí ruku svírající její dlaň. Když vzhlédla, srdce se jí zatřepotalo radostí. Zjistila, že to je Thorgrin. Klečel po straně postele, držel ji za ruku a oči mu zářily radostí, když viděl, že se probrala.
„Lásko moje,“ vydechl. „Jsi v pořádku.“
Gwendolyn zamrkala a snažila si vybavit, kde byla, proč a jak se dostala do postele a co kolem ní dělali všichni ti lidé. Zkusila se pohnout a břichem jí projela náhlá ostrá bolest – a v tu chvíli si vzpomněla.
„Moje dítě!“ vykřikla nepříčetně. „Kde je? Žije můj chlapeček?“
Gwen zoufale sledovala tváře okolostojících. Thor jí pevně sevřel ruku a široce se usmál. Gwen věděla, že je všechno v pořádku. Cítila, jak ji Thorův úsměv ujišťuje, že se nic neděje.
„Žije, samozřejmě,“ odpověděl Thor. „Díky bohu. A díky Ralibarovi. Ralibar vás sem oba přinesl právě včas.“
„Je naprosto zdravý,“ dodala Selese.
Ticho v místnosti náhle prořízl dětský pláč, a když se Gwendolyn rozhlédla, viděla Illepru, jak v náručí nese dítě. Plačící, zabalené v přikrývce.
Gwendolyn se při tom pohledu ulevilo. Dojetím začala brečet. Hystericky se rozvzlykala, tolik se jí ulevilo, až jí vyhrkly slzy radosti. Dítě bylo v pořádku. Žilo. Ona žila. Přežili to oba. Nějakým způsobem se jim tu noční můru podařilo překonat.
V životě necítila větší vděčnost.
Illepra se k ní sklonila a vložila jí dítě do náručí.
Gwendolyn se posadila a zkoumavě si dítě prohlížela. Když se ho dotkla, připadala si jako znovuzrozená. Cítila jeho váhu, jeho vůni, viděla, jak se na ni dívá. Utěšovala ho a pevně svírala v náručí, zabaleného do přikrývek. Cítila, jak ji zaplavuje vlna lásky k jejímu novorozenému synovi. Vlna vděčnosti za něj. Ani tomu nemohla uvěřit, opravdu měla dítě.
Když jí ho Illepra předala, přestal chlapec náhle plakat. Úplně se zklidnil, otevřel oči a upřel je přímo na Gwendolyn.
Gwen pocítila šok, když se jejich oči setkaly. Dítě mělo Thorovy oči – šedivé, zářivé oči, které vypadaly jako by byly z jiného světa. Zdálo se, že vidí přímo skrz ni. Když do nich Gwen hleděla, připadalo jí to, jako by ho znala z nějaké jiné doby. Jako by ho znala odjakživa.
V tom okamžiku Gwen ucítila, že k němu má pouto, jako nemá k nikomu jinému v životě. Pevně ho sevřela a přísahala si, že ho nikdy neopustí. Prošla by kvůli němu třeba i ohněm.
„Má tvoje rysy, má paní,“ řekl jí Thor s úsměvem. Sehnul se k ní a prohlížel si je oba.
Gwen se musela usmát, i když jí po tváři ještě stékaly