Panování Oceli . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
musí být prožity a zkušenost nasbírána díky chybám. Nelze vždy odhalovat vlákna budoucnosti.“
„Ale lze alespoň naznačit,“ oponovala Gwen. „Všechna ta proroctví, která jsem četla, všechny ty knihy, historie Prstenu – všechno to odkazuje na nějakou velkou pohromu, která se blíží. Musíš mi to povědět. Stane se to?“
Argon se na ni zadíval a v jeho pohledu se zračila všechna síla právě zapadajícího slunce. Jeho tvář však měla temnější výraz, než jaký u něj kdy spatřila.
„Ano,“ odpověděl.
Jednoduchost a jasnost té odpovědi ji zasáhla. Obzvláště od Argona, který obyčejně mluvil v hádankách.
Gwen se otřásla.
„Přijde to sem? Do Králova Dvora?
„Ano.“
Měla pocit, že se všechen její strach právě zhmotňuje. Celou dobu tedy měla pravdu.
„Bude Prsten zničen?“
Argon neodpovídal, ale potom pomaloučku pokýval hlavou.
„Je tu několik věcí, které ti snad mohu prozradit,“ řekl. „Pokud si tak zvolíš, tohle může být jedna z nich.“
Gwen dlouze a usilovně přemýšlela. Věděla, že Argonova moudrost je nenahraditelná, vždy má svou cenu a také ho může přílišným vyptáváním znovu dostat do problémů, jenže ona tohle potřebovala vědět.
„Pověz mi to, prosím.“
Argon se zhluboka nadechl a znovu se zadíval na obzor. Následovala dlouhá pomlka.
„Prsten bude zničen. Všechno co znáš a máš ráda jednoduše zmizí. Místo, kde teď stojíš nebude ničím víc než jenom hromadou doutnajícího popela. Celý Prsten bude takový. Tvůj národ zmizí rovněž. Blíží se velká temnota. Větší než kterákoliv, která nás v historii kdy potkala.“
Gwendolyn se při těch slovech roztřásla. Jeho zemitý, prastarý hlas pronikal až do hloubi její mysli. Okamžitě věděla, že každé slovíčko z toho, co řekl, je pravda.
„Moji lidé tohle nechápou,“ povzdechla si.
Argon pokrčil rameny.
„Ty jsi královna. Občas je nutné použít sílu. Ne pouze proti nepřátelům. Občas je bohužel třeba to udělat i proti vlastním lidem. Dělej to, co umíš. Nečekej, že s tím pokaždé budou všichni souhlasit. Dokonalá shoda všech není ani možná. Občas se stává, že musíš udělat i něco, za co tě ostatní nenávidí, protože v tom okamžiku nevidí, že to děláš jen a pouze pro jejich dobro. Tvůj otec měl obrovské štěstí, že vládl v dobách míru. Ale ty, Gwendolyn, budeš muset podstoupit mnohem náročnější úkoly: budeš muset vládnout v dobách krize a to nepůjde bez železné pěsti.“
Argon se otočil a odcházel pryč, ale ona jej ještě nechtěla propustit.
„Argone,“ zavolala na něj.
Zastavil se, ale neotočil.
„Pověz mi prosím ještě jednu poslední věc. Zoufale tě prosím. Uvidím ještě někdy mého Thorgrina?“
Druid se dlouhou chvíli ani nepohnul. S každou vteřinou, kdy se to mlčení prodlužovalo, se její srdce tříštilo na menší a menší kousíčky. Přesto však neustále doufala v pozitivní odpověď.
„Ano,“ ozvalo se.
Okamžitě chtěla vědět více.
„Nemůžeš mi povědět nic dalšího?“
Otočil se a smutně se na ní podíval.
„Zapamatuj si, že jsi učinila volbu. Ne každá láska je určena k tomu, aby vydržela navždy.“
Někde vysoko nad nimi se ozval táhlý sokolí křik. Podívala se na nebe.
Potom se hned obrátila zpátky k Argonovi, ale ten už byl pryč.
Přitiskla k sobě Guwayna a zadívala se do ulic města. Dlouze a naposledy. Chtěla si vrýt do paměti ten obraz nádhery, blahobytu a míru. Musela se ho dostatečně nadýchat, dokud tu ještě byl a trval. Než se všechno obrátí v popel. Přemýšlela jaké strašlivé nebezpečí může pod vší tou nádherou třímat a čekat na svou šanci. Potom si ale řekla, že podobné úvahy nemají valný smysl. Už brzy to ostatně všichni uvidí na vlastní oči.
KAPITOLA SEDMÁ
Stara křičela a řítila se k zemi. Reecovi, Matusovi a Srogovi vedle ní se vedlo úplně stejně. Všichni čtyři právě skočili z výklenku ve zdi hradu a rozmočená země se rychle blížila. A ještě blíže byly větve borovice. Uvědomila si, že jediná šance, jak by mohli tento pád přežít, je právě ten strom.
O vteřinu později narazila do větví stromu, které její pád téměř nezbrzdily a potom najednou přišla země. Při dopadu se jí zatmělo před očima a teprve o okamžik později ji rozbolelo celé tělo. Byla si zcela jistá, že si musela něco zlomit. Potom si uvědomila, že je na více než dvacet centimetrů zabořená do bahna. Bez něj by ten pád jistě skončil mnohem hůře.
Ostatní se s hekáním rovněž pokoušeli dostat z bahna ven. Jenže ono to nebylo tak jednoduché. Země, která se zdála být z výšky plochá, byla ve skutečnosti docela strmým svahem a oni teď začali sklouzávat. Záhy už všichni s řevem svištěli dolů.
Dostali se přímo do koryta, které tu vymlela neustále odtékající dešťová voda. Teprve tady nabrali plnou rychlost, kterou se potom řítili z hory, na které hrad stál. Staře se v jednu chvíli podařilo ohlédnout a zachytit tak poslední pohled na domovský hrad, jenž vzápětí zmizel v zákrutu té velké bahnité klouzačky. Uvědomila si, že se tím dostanou do bezpečné vzdálenosti od nepřátel.
Podívala se zpátky před sebe, aby se jenom o vlásek vyhnula kamenům, které se jí připletly do cesty. Ujížděla tak rychle, že bylo těžké se vůbec nadechnout. Bahno bylo nikdy nepřestávajícími dešti neuvěřitelně kluzké a neustálé zákruty způsobily, že se jí brzy roztočila hlava. Snažila zpomalit, něčeho se chytit, zapřít se nohama, ale bylo to všechno úplně k ničemu.
Napadlo ji kde tahle šílená jízda asi tak skončí, když tu si uvědomila, že to vlastně ví. Zachvátila ji panika. Uvědomila si totiž, že ten sešup končí přímo na konci útesu, pod kterým na ně čeká další pád, který už v žádném případě nemohou přežít. Pokud rychle nenajdou způsob, jak se zastavit, budou všichni mrtví.
Nikomu z ostatních se to ale také nedařilo, i když o to nepřestávali usilovat. Podívala se kupředu a zjistila, že se konec klouzačky už blíží. Vletí přímo přes okraj útesu.
Najednou spatřila, jak se Srog a Matus natočili doleva k malé jeskyňce těsně před koncem srázu. Nějak se jim podařilo trefit se nohama na okolní kameny a zastavit se jenom kousek předtím, než by se zřítili z útesu.
Znovu se pokusila zarýt patami do bahna, ale nemělo to žádný efekt. Jenom se maličko otočila a pokračovala v sešupu. Rozkřičela se, protože v ten okamžik už věřila, že se nedokáže zachránit.
Vtom ji najednou někdo popadnul zezadu za oblečení, zpomalil ji a potom úplně zastavil. Zaklonila hlavu, aby spatřila Reece. Jednou rukou se držel jakéhosi stromku, jenž měl sám co dělat, aby na tom skalnatém svahu nějak