Panování Oceli . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
rukama a zároveň švihl tělem zpět tak, že ovinul nohy kolem rostliny. Riskantní manévr se podařil. Jeho nohy teď převzaly plnou odpovědnost nad jejich životy.
|Reece se zapřel a s výkřikem ji přitáhl k sobě, čímž ji definitivně vyprostil z moci vodního proudu a pomohl jí přeskočit k jeskyňce k ostatním. Pak se do bezpečí z posledních sil vyškrábal i on sám.
Jakmile byli všichni v zákrytu jeskyně, Stara se zhroutila tváří k zemi a byla neskutečně šťastná, že to přežili.
Zhluboka oddychovala, kapala z ní voda a přemýšlela, jak blízko právě byla smrti. Napadlo ji ale i něco jiného: má ji Reece pořád ještě rád? Ta druhá otázka okamžitě získala nad tou první převahu a úplně ji vytlačila z její mysli. Bylo to důležitější, než to jestli budou žít anebo zemřou.
*
Stara seděla vedle ostatních schoulená u maličkého ohně uvnitř jejich nevelké jeskyně a konečně si začínala připadat trošičku sušší. Prohlédla si ostatní a uvědomila si, že teď vypadají jako utečenci z nějaké strašlivé války. Protáhlé tváře, skelné pohledy do ohně, ruce obepjaté kolem vlastních kolen a jejich neustálé tření v marném boji s vlhkostí a chladem. Zvenku k nim doléhaly zvuky větru a deště, všudypřítomných elementů na Hořejších ostrovech. Zdálo se, že ta čina nikdy neskončí a vlastně to byla i svým způsobem pravda.
Venku už byla noc. Už skoro celý den tu mrzli a zdráhali se zapálit oheň, aby je kouř vycházející z jeskyně neprozradil. Když však zapadlo slunce, byly chlad a vlhkost už tak nesnesitelné, že se rozhodli to risknout. Noc kouř přece skryje. Také již od jejich útěku uběhlo poměrně hodně času a navíc Stara silně pochybovala, že by se kdokoliv odvážil je hledat právě na tak strašlivě nedostupném místě. Svah byl tak strmý a zmáčený, že by při podobném pátrání mohli hledači docela pravděpodobně i zemřít.
Jenže to také znamenalo, že se nedá dostat pryč, a že tu i oni čtyři uvízli jako vězni. Pokud by se odsud nějak dostali, dříve nebo později by je ostrovní jednotky našly a zabily. Její bratr by s nimi neměl sebemenší slitování, tím si byla jistá. Situace se zdála beznadějná.
Sklíčeně seděla vedle Reece a znovu si v hlavě přehrávala všechny poslední události. Tam nahoře na hradě mu zachránila život a on potom zachránil ten její tady na skále. Zajímalo ji, jestli se o ni stále ještě zajímá způsobem, jakým to dělal předtím. Tak jako se ona zajímá stále o něj? Anebo byl příliš smutný z toho, co se stalo Selese? Neobviňuje z toho Staru? A jestli ano, odpustí jí někdy?
Nedokázala si představit, jakou bolestí si teď Reece asi musí procházet. Seděl vedle ní, hlavu položenou v dlaních a už dlouhé hodiny beze slova zíral do ohně. Vypadal po všech stránkách vyčerpaně. Přemýšlela, co se mu tak asi může honit hlavou. Působil, jako kdyby mu na světě už nezůstalo nic, pro co by mohl žít. Jako někdo, kdo došel až na samý okraj zoufalství, ale nějak se mu nepodařilo se vrátit zpátky. Zaplavovalo ji to pocity viny. Vůbec nevypadal jako ten mladík, kterého znávala. Dříve byl vždy plný legrace, stačilo málo aby se rozesmál a vždy bral svůj život s obrovským nadhledem a lehkostí. A také ji zaplavoval náklonností. Teď ale vypadal, že v něm všechno tohle umřelo.
Podívala se na něj. Bála se mu pohlédnout do očí, ale zároveň potřebovala vidět jeho tvář. Tajně přitom doufala, že se na ni podívá také a že se potom ukáže, že myslí vlastně především na ni. Jenže zjistila, že si jí Reece ani trochu nevšímá. Tupě zíral do plamenů a na tváři měl ten nejnepřítomnější výraz, jaký u něj kdy viděla.
Snad už pomilionté znovu přemýšlela, jestli to, co mezi nimi bylo, zemřelo, anebo nezemřelo spolu se Selese. A pomilionté první proklínala vlastní bratry – a otce – že zosnovali všechny ty zrady proti Prstenu. Odjakživa Reece chtěla, ale nikdy by byla neschválila úskok, který nakonec vedl k smrti jeho snoubenky. Nikdy si nepřála, aby Selese zemřela, ba dokonce jí ani nechtěla nijak ublížit. Doufala, že jí Reece poví nepříznivé zprávy nějakou taktní cestou a že ona tomu, i když se jistě bude zlobit, nakonec porozumí. Ani ve snu by ji nenapadlo, že by to mohlo skončit tak špatně.
Teď se Stařiny plány do budoucna hroutily jako domeček z karet. Všechno díky její nechutné rodině. Matus byl jediný normální příbuzný, kterého měla. Stara přemýšlela, co se s ním a vlastně i s nimi ostatními teď bude dít. Nemohou přece donekonečna sedět a hnít v této jeskyni. Dříve nebo později budou muset odejít. Jenže muži jejího bratra budou v hledání neúnavní. Nepřestanou být ostražití, dokud nebude i poslední z jejich čtveřice mrtev – obzvláště poté, co Reece zabil jejího otce a jejich pána.
Věděla, že by měla být ohledně otcovy smrti smutná, rozzlobená nebo alespoň rozzrušená – ale necítila vůbec nic. Neměla toho muže ráda – odjakživa. Možná, že byla za tu akci Reecovi dokonce i trochu vděčná. Byl to prolhaný rytíř beze cti, který se celý život nechal titulovat králem ostrovů. Jako otec se k ní nikdy nechoval.
Podívala se na své tři společníky. Vypadali zkroušeně. Už dlouhé hodiny nikdo z nich nepromluvil. Stara si říkala, jestli třeba neosnují nějaký plán. Srog byl ošklivě zraněný a Matus s Reecem také nevyšli z té bitky bez úhony. Všichni byli navíc notně zmrzlí. Dokonce ani počasí jim v této věci nepřálo. To ale na tomto místě nikomu.
„Takže budeme v téhle díře sedět už do smrti?“ prolomila ticho. Už ho nemohla dále snášet.
Srog s Matusem k ní pomaloučku otočili pohledy. Reece se ani nepohnul a nadále zíral do ohně.
„A kam navrhuješ jít?“ zeptal se Srog. „Celý ostrov se hemží muži tvého bratra. Jakou šanci v takové situaci máme? Obzvláště teď, když jsou rozlícení nad smrtí jejich pána.“
„Dostal jsi nás do pořádné šlamastyky, bratranče,“ usmál se Matus a položil Reecovi ruku na rameno. „Byl to velmi odvážný čin. Možná nejodvážnější, jaký jsem kdy v životě viděl.“
Reece pokrčil rameny a odsekl:
„Ukradl mi nevěstu. Zasloužil si zemřít.“
Stara se při slově nevěsta naježila. Zlomilo jí to srdce. Jeho volba slov hovořila za vše – bylo to jasné. Reece Selese stále miloval. Ani teď se na Staru nepodíval. Měla sto chutí se rozplakat.
„Nedělej si starosti, bratranče,“ řekl Matus smírně. „Já jsem za smrt toho muže rád a nijak mi nevadí, že se to stalo tvou rukou. Z ničeho tě neobviňuji. Naopak, máš můj obdiv. I když jsi nás tím málem všechny zabil také.“
Reece přikývl, ale nic neřekl.
„A kdo odpoví mně?“ řekla Stara. „Jaký je náš plán? Přece tady nechcete zemřít, nebo ano?“
„Jaký je tvůj plán?“ vyštěkl na ní Reece.
„Žádný nemám,“ odpověděla. „Já už jsem svůj provedla. Dostala jsem vás z toho místa pryč.“
„Ano, to je pravda,“ přiznal Reece, aniž by jenom na vteřinu spustil zrak z plamenů. „Dlužím ti vlastní život.“
To jí dodalo malinkou jiskřičku naděje, i když se na ni ani při těchto slovech nepodíval. Možná, že přece jenom není pravda, že ji teď nenávidí.
„A ty jsi zase zachránil mě,“ řekla. „Tady na útesu. Jsme vyrovnáni.“
Reece