Bratrská Přísaha . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
O Finiánech, jediné výjimce z pravidla. Bylo jim dovoleno žít svobodně, generaci za generací, protože byli příliš bohatí, než aby byli zabíjeni, příliš semknutí, příliš schopní učinit sami sebe nepostradatelnými a vytvořit si až příliš silný vliv. Přesně jak si Godfrey pamatoval z vyprávění, byli snadno rozpoznatelní díky své světlé kůži, zářivě rudým kápím a ohnivě rudým vlasům.
Godfrey dostal nápad. Bylo to teď nebo nikdy.
„Rychle!“ zavolal na své přátele.
Godfrey se otočil a dal se do pohybu. Před zmatenými zraky spoutaných a šokovaných otroků vyběhl ze zadního konce zástupu. Ostatní, jak si s úlevou všiml, ho hbitě následovali.
Godfrey zuřivě běžel, těžké pytle se zlatem, které měl uvázané u pasu, ho tížily a táhly ho k zemi. Ostatní se potýkali se stejným problémem, a když běželi, zlato cinkalo. Pětice Finiánů byla nyní kousek před nimi a na dalším rohu odbočila do postranní uličky. Godfrey se pustil přímo za nimi a modlil se, aby se všichni dokázali dostat za roh, aniž by je spatřilo jediné imperiální oko.
Godfreymu se ozýval v uších tlukot jeho vlastního srdce, a když před sebou spatřil skupinku Finiánů, bez rozmýšlení vyskočil do vzduchu a vrhl se na ně zezadu.
Tři muže dokázal povalit na zem a svalil se mezi ně. Bolela ho žebra, která si narazil při dopadu na tvrdý kámen. Vzhlédl a spatřil Mereka, který následoval jeho příkladu a pustil se do dalšího, Akorth se vrhl k zemi a zaklekl jednoho z ležících mužů a Fulton se vrhl na posledního, toho nejmenšího z celé skupinky, ale ke Godfreyho očividné nelibosti minul a teď se jen bezmocně a s hlasitými bolestnými výkřiky válel na zemi.
Jednoho z mužů Godfrey omráčil ranou pěstí a dalšího pevně držel, ale při pohledu na to, jak nejmenší muž utíká pryč směrem od nich a chystá se zahnout za nejbližší roh, začal propadat panice. Koutkem oka ale zahlédl Aria, který se klidně postavil, sehnul se k zemi, zdvihl kámen, chvíli si ho prohlížel a potom ho hodil za utíkajícím mužem.
Perfektně mířený hod zasáhl Finiána přímo do spánku přesně ve chvíli, kdy se chystal odbočit. Muž padl k zemi a Ario, který pochopil Godfreyho plán, se k němu rozeběhl, svlékl mu kápi a sám se do ní začal oblékat.
Godfrey, který stále ještě zápasil s jedním z Finiánů, se konečně dokázal postavit na nohy a ostrým úderem lokte do tváře muže omráčil. Akorth popadl svého soupeře za košili a dvakrát s ním prudce škubl, takže muž se pokaždé praštil do hlavy o kamennou zem a rovněž upadl do bezvědomí. Merek jednoho ze zbývajících mužů škrtil tak dlouho, dokud i ten neztratil vědomí, a pak se odvalil k poslednímu z Finiánů a přitiskl mu na krk nůž.
Godfrey se chystal na Mereka zavolat, aby to nedělal, ale než to stačil udělat, předběhl ho silný hlas, který prořízl vzduch:
„Ne!“ zavelel drsný hlas.
Godfrey vzhlédl a spatřil Aria, jak zamračeně stojí nad Merekem.
„Nezabíjej ho!“ přikázal Ario.
Merek mu opětoval zamračený pohled.
„Mrtví nemluví,“ řekl Merek. „Nechám ho jít a všichni zemřeme.“
„Na tom nezáleží,“ opáčil Ario, „nic ti neudělal. Nezabiješ ho.“
Merek se vzdorovitým výrazem se pomalu postavil na nohy a přikročil k Ariovi.
„Jsi o půlku menší než já, hochu,“ zuřil Merek, „a já mám nůž. Nepokoušej mě.“
„Možná jsem o půlku menší,“ odpověděl Ario klidně, „ale jsem dvakrát rychlejší. Přibliž se ke mně a já ti ten nůž vytrhnu z ruky a podříznu ti s ním krk dřív, než vůbec dokončíš výpad.“
Godfrey byl touto scénou ohromen, především proto, že Ario byl dokonale klidný. Připadalo mu, že se na něj dívá jen ve snu. Ario nemrkal, nepohnul jediným svalem a mluvil tak klidně, jako by šlo o nejtriviálnější rozhovor, jaký si dokázal představit. Jeho slova díky tomu zněla ještě přesvědčivěji.
Merek musel dospět ke stejnému názoru, protože se ani nepohnul. Godfrey věděl, že musí rychle zasáhnout a potyčku ukončit.
„Náš nepřítel není tady,“ řekl Godfrey, přispěchal ke chlapcům, chytil Mereka za zápěstí, ve kterém svíral nůž, a stáhl mu ho dolů. „Nepřítel je tam venku. Když budeme bojovat mezi sebou, nebudeme proti němu mít žádnou šanci.“
Naštěstí si Merek nechal říct a zastrčil nůž.
„Pospěšte si,“ pokračoval Godfrey. „Všichni. Svlékněte jim šaty a oblečte si je. Teď jsme Finiáni.“
Svlékli všem Finiánům jejich jasně rudé kápě a oblékli se do nich.
„Tohle je směšné“ řekl Akorth.
Godfrey si ho prohlédl a všiml si, že má příliš velký pupek a je příliš vysoký. Kápě mu byla malá a vyčnívaly mu zpod ní kotníky.
Merek se uchechtl.
„Měl sis dát o jeden džbánek piva míň,“ řekl.
„Já si tohle nevezmu!“ protestoval Akorth.
„Nejdeme na módní přehlídku,“ prohlásil Godfrey. „Byl bys radši, aby nás odhalili?“
Akorth s nespokojeným mručením ustoupil.
Godfrey stál a prohlížel si jejich pětičlennou skupinku oblečenou do rudých kápí, stojící uprostřed nepřátelského města, obklopena nepřáteli. Věděl, že jejich šance jsou přinejlepším velmi malé.
„A co teď?“ zeptal se Akorth.
Godfrey se otočil a pohlédl směrem ke konci uličky, která vedla do města. Věděl, že nadešel čas.
„Pojďme se podívat, co je na té Volusii tak úchvatného.“
KAPITOLA PÁTÁ
Thor stál na přídi malé lodi, Reece, Selese, Elden, Indra, Matus a O’Connor seděli na svých místech za ním. Nikdo nevesloval, nikdo nepracoval s plachtami. Záhadný vítr a mořský proud marnily jakoukoli snahu. Thor si uvědomil, že je vítr s proudem odnesou, kam bude jejich záhadná síla chtít, a sebeusilovnější veslování nebo manévrování na tom nemohlo nic změnit. Ohlédl se přes rameno a sledoval ohromné černé útesy značící vstup do Země mrtvých, jak se postupně vzdalují. Při tom pohledu pocítil úlevu. Byl čas hledět kupředu, najít Guwayna a začít novou kapitolu jejich životů.
Podíval se na svoje souputníky a všiml si, že Selese sedící vedle Reece drží jeho ruku a musel si přiznat, že ten pohled byl znepokojující. Thor měl radost, že ji znovu vidí mezi živými a dokázal pochopit, proč je Reece tak nadšený. Současně si ale musel přiznat, že je to docela děsivé. Selese byla mezi nimi. Nedávno byla mrtvá a oni ji přivedli zpět k životu. Připadal si, jako by změnili přirozený běh věcí. Když se na ni podíval důkladněji, všiml si, že je jakoby průsvitná, éterická. A i když byla mezi nimi, byla skutečná, nemohl si pomoct – stále ji vnímal jako mrtvou. Nedokázal se ubránit myšlenkám na to, jestli ji přivedli zpět už natrvalo, nebo jak dlouhý čas jí byl vyměřen, než se bude muset vrátit.
Na druhou stranu, Reece to očividně