Bratrská Přísaha . Морган РайсЧитать онлайн книгу.

      KAPITOLA ŠESTÁ

      Alistair si uvědomila, že stojí v podivné krajině, kterou nepoznávala. Byla to nějaká poušť, a když shlédla ke svým nohám, viděla, že se barva pouště změnila z černé na rudou. Přímo před jejíma očima vysychala a praskala. Vzhlédla a viděla Gwendolyn stojící před armádou otrhaných lidí. Byl to snad jen tucet mužů, členů Stříbrných, které Alistair kdysi znala. Všichni měli zkrvavené tváře a rozbité zbroje. V Gwendolynině náručí bylo malé dítě a Alistair cítila, že je to její synovec, Guwayne.

      „Gwendolyn!“ vykřikla Alistair, ulevilo se jí, že ji vidí. „Sestro!“

      Ale v zápětí se ozval příšerný zvuk, jakoby pleskání milionů křídel. Zvuk byl stále hlasitější a doplňovalo ho hlasité krákání. Obzor potemněl a celé nebe zaplnili havrani letící jejich směrem.

      Alistair s hrůzou sledovala, jak se havrani v jednom obřím hejnu snesli dolů a jako obrovská vlna vytrhli Gwendolyn Guwayna z rukou. Skřehotali a vynesli ho vysoko do vzduchu.

      „NE!“ křičela Gwendolyn, vztahovala ruce k nebi a rvala si vlasy.

      Alistair bezmocně sledovala, jak havrani odnášejí plačící dítě. Nemohla mu nijak pomoci. Pouštní půda dál vysychala a praskala, začala se rozestupovat a Gwendolynini muži jeden po druhém padali do obrovské pukliny.

      Jen Gwendolyn zůstala stát, hleděla na Alistair a v očích měla obviňující pohled. Pohled, který si Alistair přála nikdy nespatřit.

      Alistair zamrkala a zjistila, že se nachází na obrovské lodi uprostřed oceánu, všude kolem ní se tříštily vlny. Rozhlédla se a viděla, že je na palubě zcela sama. Když se podívala kupředu, uviděla další loď přímo před tou její. Na její přídi stál Erec, sledoval Alistair a spolu s ním na lodi byly stovky vojáků z Jižních ostrovů. Alistair vyděsilo, když si uvědomila, že je Erec na jiné lodi a že se od ní vzdaluje.

      „Erecu!“ vykřikla.

      Hleděl na ni a vztahoval k ní ruce.

      „Alistair!“ volal. „Vrať se ke mně!“

      Alistair s hrůzou sledovala, jak se lodě stále vzdalují, Erecovu loď táhl pryč silný proud. Navíc se začala pomalu otáčet, pak se roztáčela stále rychleji a rychleji, Erec k ní stále vztahoval ruce, ale Alistair nemohla nic dělat. Mohla jen sledovat, jak jeho loď stahuje ke dnu obrovský vodní vír. Stahoval ji stále hlouběji, až nakonec úplně zmizela Alistair z dohledu.

      „ERECU!“ vykřikla Alistair.

      Ozval se další nářek, který zněl skoro jako její vlastní. Když Alistair shlédla, zjistila, že v náručí svírá dítě – Erecovo dítě. Byl to chlapec a jeho nářek se nesl až k nebesům, kde zanikal v ječení větru, deště a umírajících mužů.

      Alistair se s křikem probudila. Posadila se a rozhlédla se kolem. Přemýšlela, kde ve skutečnosti je a co se stalo. Těžce oddechovala a pomalu přicházela k sobě. Trvalo jí několik chvil, než si uvědomila, že to všechno byl jen sen.

      Vstala, podívala se na praskající prkna paluby a došlo jí, že je stále na lodi. Postupně se rozpomínala: odjezd z Jižních ostrovů, jejich výprava za záchranou Gwendolyn.

      „Má paní?“ ozval se něžný hlas.

      Alistair se ohlédla a zjistila, že k ní přišel Erec a že na ni upřeně hledí. V očích se mu zračily obavy. Alistair potěšilo, že ho vidí.

      „Další noční můra?“ zeptal se.

      Alistair přikývla a v rozpacích odvrátila zrak.

      „Na moři jsou sny živější než normálně,“ řekl někdo další.

      Alistair se obrátila na druhou stranu a zjistila, že tam stojí Strom, Erecův bratr. Pak si všimla stovek dalších mužů z Jižních ostrovů pracujících na lodi a vzpomněla si úplně na vše. Vzpomněla si na jejich odjezd a na to, jak opustili truchlící Dauphine. Že ji nechali na ostrovech, aby je spravovala společně s její matkou. Od doby, kdy k nim dorazila ta zpráva, věděli všichni, že nemají jinou možnost, než plout do Impéria. Že musejí najít Gwendolyn a všechny ostatní z Prstenu. Měli povinnost je zachránit. Věděli, že je to nesplnitelný úkol, ale nikdo nad tím nepřemýšlel. Vydali se splnit svoji povinnost.

      Alistair si protřela oči a snažila se vypudit z mysli noční můry. Nevěděla, kolik dní už strávili na širém moři, a když se teď zadívala na obzor, nic moc neviděla. Vše pokrývala hustá mlha.

      „Mlha nás pronásleduje už od doby, co jsme vypluli z Jižních ostrovů,“ pronesl Erec, když si všiml, kam se Alistair dívá.

      „Doufejme, že to není předzvěst něčeho horšího,“ dodal Strom.

      Alistair si něžně pohladila bříško, ujišťovala se tak, že je v pořádku. Že její dítě je v pořádku. Její sen se jí zdál až příliš skutečný. Udělala to rychle a nenápadně. Nechtěla, aby o tom Erec věděl. Ještě mu to totiž neřekla. Jedna její část si přála, aby to udělala – ale druhá její část chtěla počkat na tu nejlepší možnou chvíli, až bude vše tak, jak má být.

      Vzala Ereca za ruku, byla ráda, že ho vidí naživu.

      „Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ řekla.

      Erec se na ni usmál, přitáhl si ji blíž a políbil ji.

      „A proč bych neměl být?“ zeptal se jí. „Tvoje sny jsou jen mámením noci. Každá noční můra současně ukazuje člověku, že je v bezpečí. S tebou, s mým bratrem a s mými muži jsem tu ve větším bezpečí, než bych mohl doufat.“

      „Alespoň do doby, než se dostaneme do Impéria,“ dodal Strom s úsměvem. „Pak budeme v takovém bezpečí, v jakém jen s malou flotilou můžeme být proti deseti tisícům lodí.“

      Strom se při těch slovech usmál, jako by se těšil na nadcházející boj.

      Erec vážně pokrčil rameny.

      „S bohy stojícími na naší straně,“ řekl, „nemůžeme prohrát, ať už se bude situace jevit jakkoli.“

      Alistair si odfrkla a snažila se v tom všem najít nějaký smysl.

      „Viděla jsem tebe a tvoji loď, jak ji stahuje vír na dno moře. Viděla jsem tě na té lodi,“ řekla. Málem dodala i tu část o jejich dítěti, ale ovládla se.

      „Sny nejsou vždycky tím, čím se zdají být,“ odpověděl Erec. Přesto Alistair dokázala hluboko v jeho očích vyčíst záblesk obav. Věděl, že mívala vidění a respektoval je.

      Alistair se zhluboka nadechla a zadívala se na vodu. Věděla, že má Erec pravdu. Všichni byli tady, živí a zdraví. Současně ale ty sny působily tak pravdivě.

      Jak stála, pocítila Alistair nutkání znovu si položit ruce na břicho, aby cítila svoje tělo, aby uklidnila sebe sama i dítě, o kterém věděla, že v ní roste. Současně si to ale s Erecem a Stromem poblíž nemohla dovolit. Nechtěla se tak prozradit.

      Hluboký měkký zvuk rohu se rozezněl vzduchem a ozýval se přerušovaně každých několik minut. Upozorňoval ostatní lodě na