Kouzelná továrna . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
Oliver se znovu neklidně zavrtěl. Nejraději by už nemluvil, stáhl by se a ušetřil si posměšky ostatních. Očividně ale odpověď neznal nikdo jiný než on a paní Belfryová z něj nespouštěla povzbudivý pohled.
„Není to nemožné,“ odpověděl Oliver nakonec – nemohl si pomoct. „Pro vytvoření vztlaku stačí změnit rychlost proudění vzduchu kolem objektu. Což se dá provést změnou jeho tvaru. U toho dřívka je potřeba zakřivit horní stranu. To znamená, že když se dřívko bude pohybovat kupředu, bude vzduch nad ním a pod ním proudit různými cestami. Nahoře po křivce a dole po přímé trase.“
Oliver domluvil a pevně stiskl rty. Nejen, že odpověděl na její otázku, ještě to všechno jasně vysvětlil. Nechal se unést a teď se mu za to budou všichni pořádně posmívat. Připravil se na nejhorší.
„Mohl bys nám to nakreslit?“ zeptala se ho paní Belfryová.
Natáhla k němu ruku, ve které držela fix na tabuli. Oliver vykulil oči. Mluvit byla jedna věc. Postavit se před ostatní a něco nakreslit bylo něco úplně jiného!
„Raději ne,“ zamumlal na půl úst.
Ve výraze obličeje paní Belfryové si všiml záblesku porozumění. Nejspíš si uvědomila, že ho dotlačila až na okraj jeho komfortní zóny. Nebo spíš daleko za něj a to, co po něm teď chtěla, bylo naprosto nemožné.
„Vlastně,“ pronesla, stáhla ruku s fixem a o krok ustoupila, „bude asi lepší, když to, co Oliver vysvětlil, nakreslí někdo jiný.“
Samantha – jedna z drzých dětí toužících po pozornosti – vyskočila z místa a vytrhla paní Belfryové fix. Společně pak zamířily k tabuli a začaly kreslit obrázek toho, co Oliver popisoval.
Jakmile se ale paní Belfryová otočila, ucítil Oliver, jak mu něco narazilo do hlavy. Podíval se, co to bylo a všiml si koule zmuchlaného papíru u nohy. Natáhl se pro ni, ale rozhodně ji nechtěl rozbalit. Věděl, že uvnitř bude nějaký nepříjemný vzkaz.
„Hej…“ zasyčel Paul. „Neignoruj mě. Přečti si to!“
Oliver nervózně rozbalil papírovou kouli. Uhladil ji a pak si přečetl vzkaz naškrábaný téměř nečitelným písmem. Hádej, co ještě lítá.
V tu chvíli mu do hlavy narazilo něco dalšího. Další papírová koule. A pak další a další a další.
„HEJ!“ vykřikl Oliver. Vstal a prudce se otočil.
Otočila se i paní Belfryová. Zamračila se.
„Co to má být?“ zeptala se rozčíleně.
„Jen jsme hledali další věci, které létají,“ pronesl nevinně Paul. „Jedna asi Olivera náhodou trefila.“
Paní Belfryová se zatvářila skepticky. „Olivere?“ zeptala se a obrátila se na něj.
Oliver se posadil zpátky na místo a spustil rameny. „Je to tak,“ zamumlal.
Samantha mezitím dokončila nákres a paní Belfryová tak mohla věnovat pozornost třídě. Ukázala na tabuli, kde teď byl nákres křídla. Ne rovného, ale protáhlého – vypadalo trochu jako na stranu položená kapka. Dvě tečkované linky znázorňovaly proudící vzduch nad a pod křídlem. Proud vzduchu kopírující tvar zahnuté části křídla vypadal jinak než ten, který byl pod křídlem.
„Nějak takhle by to mělo vypadat,“ pronesla paní Belfryová. „Ale pořád nevím, jak tohle vytváří vztlak.“
Oliver dobře věděl, že to paní Belfryová samozřejmě ví. Po zásazích papírovými koulemi se mu ale nechtělo znovu mluvit.
Pak si ale něco uvědomil. Ať už udělá cokoli, nikdy to nepřestane. Buď tu bude tiše sedět a budou si ho dobírat jen tak bez důvodu, nebo promluví a budou si ho dobírat za to, že je chytrý. Uvědomil si, co mu vyhovuje víc.
„Protože vzduch proudící různými cestami vytváří přítlačnou sílu,“ vysvětlil. „A pokud vezmeme v potaz třetí zákon Isaaca Newtona – že každá akce vyvolá odpovídající opačnou reakci – je jasné, že v reakci na přítlačnou sílu vyvolá proud vzduchu pod křídlem vztlak.“
Složil si ruce na hrudi a pohodlně se opřel.
Paní Belfryová se zatvářila vítězoslavně. „Přesně tak, Olivere.“
Obrátila se zpátky k nákresu a přikreslila několik šipek. Oliver cítil, že ho do hlavy zasáhla další papírová koule. Tentokrát si jí ale nevšímal. Už mu bylo jedno, co si o něm myslí jeho spolužáci. Popravdě předpokládal, že jen žárlí, protože on měl mozek a znal super věci, jako například fyzikální zákony Isaaca Newtona, zatímco oni dokázali tak maximálně zmuchlat papír a trefit jím někoho do hlavy.
Složil si ruce ještě o něco pevněji a nevšímal si dalších koulí narážejících mu do hlavy. Soustředil se na nákres paní Belfryové. Nakreslila šipku mířící dolů. Vedle ní napsala přítlačná síla. Druhá šipka mířila nahoru a nesla popisek vztlak.
„A co horkovzdušné balony?“ vykřikl někdo zezadu. „Ty takhle určitě nefungují a přesto létají.“
Oliver se otočil a pátral po původci otázky. Byl to naštvaně se tvářící chlapec s hustým obočím a dolíčkem na bradě – předtím házel s Paulem papírové koule.
„Tam jde zase o úplně jiný zákon,“ vysvětloval Oliver. „Balony létají, protože horký vzduch stoupá vzhůru. Bratři Montgolfiérové, kteří vynalezli horkovzdušný balon, si uvědomili, že když se vzduch zachytí v nějaké obálce – třeba balonu – tak ta obálka pak stoupá vzhůru, protože hustota horkého vzduchu uvnitř je, v porovnání s chladným vzduchem kolem, nižší.“
Chlapce jako by Oliverovo vysvětlení ještě víc popudilo. „No a co rakety?“ zkusil to znovu. „Nemají menší hustotu než vzduch, nebo co jsi to teď tvrdil. Přesto letí nahoru. Letí. Jak funguje tohle, chytráku?“
Oliver se pousmál. „Tady jde zase o třetí pohybový zákon Isaaca Newtona. Jenže tentokrát nejde o vztlak, ale o rozpínání. Rozpínání pohání i parní stroj. Rychlé hoření vyvolává rozpínání. Vzhledem k tomu, jak velká je ale raketa, musí jít o masivní rozpínání.“
Oliver na sebe byl hrdý. Dokonce i když na něj děti zíraly, jako by byl cvok, bylo mu to jedno.
Obrátil se zpátky čelem k tabuli. Tam stála paní Belfryová a hrdě se usmívala.
„Víte, co měli všichni tihle vynálezci společného?“ zeptala se. „Montgolfiérové, Wrightové a Robert Goddard, který jako první zkonstruoval raketu s kapalným pohonem? Řeknu vám to. Dělali věci, které ostatní považovali za nemožné! Jejich vynálezy byly šílené. Představte si, že by někdo tvrdil, že stejný princip, jaký se používá u starých čínských katapultů, můžeme využít k tomu, abychom vynesli člověka do vesmíru! A přesto vytvořili přelomové vynálezy. Vynalezli věci, které změnily svět – celé směřování lidstva!“
Oliver věděl, že teď mluví hlavně k němu. Říká mu, že nezáleží na tom, co lidé dělají, nebo říkají – nikdy by se neměl nechat zastrašit.
A pak se stalo něco pozoruhodného. V reakci na zápal paní Belfryové celá třída ohromeně ztichla. Nebylo to vynucené ticho, ale pokorné ticho těch,