Kouzelná továrna . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
než domluvila, ozval se z rozhlasu ředitelův hlas.
„Žáci, právě jsme obdrželi varování od Národní meteorologické služby. Bude se jednat o bouři století. Bouři, kterou jsme ještě nezažili. Opravdu nevíme, co očekávat. Z bezpečnostních důvodů proto starosta ruší zbytek dnešního vyučování.“
Všichni začali jásat a Oliver měl co dělat, aby slyšel poslední slova ředitelova oznámení.
„Bouře udeří během hodiny. Venku čekají autobusy. Jděte prosím přímo domů. Během bouře se oficiálně nedoporučuje být venku. Opakuji, že bouře udeří asi za hodinu. Jedná se o upozornění pro celé město, takže vás budou rodiče očekávat. Kdokoli, kdo se bude toulat venku, bude čelit trestu.“
Dětem kolem jako by to bylo všechno jedno. Slyšely jen, že škola končí a hodlaly si to užít. Sesbíraly si knihy a valily se ven ze třídy jako stádo buvolů.
Oliver se svými věcmi nijak nespěchal.
„Dnes sis vedl opravdu skvěle,“ pochválila ho paní Belfryová, když uložila jeden z modelů do tašky. „Zvládneš se dostat domů?“ Zdálo se, že má starost, aby se mu něco nestalo.
Oliver přikývl, aby ji ujistil, že se nic neděje. „Pojedu autobusem, jako všichni ostatní,“ pronesl a uvědomil si, že přitom bude muset vydržet cestování s Chrisem. Zachvěl se.
Oliver si přehodil batoh přes rameno a společně s ostatními dětmi vyšel ven. Nebe bylo temné, skoro černé. Působilo to zlověstně.
Se skloněnou hlavou zamířil Oliver k autobusové zastávce. V tu chvíli si ale koutkem oka všiml něčeho mnohem děsivějšího, než byla obrovská bouře – Chrise. A společně s ním se hnali jeho kumpáni.
Oliver přidal do kroku, mířil k prvnímu autobusu v řadě. Autobus byl plný dětí a očividně se chystal k odjezdu. Aniž by se Oliver podíval, kam autobus jede, naskočil do něj.
Právě včas. Dveře zasyčely a zavřely se za ním. O zlomek sekundy později se na jejich druhé straně objevil Chris a zlobně se mračil. Jeho kumpáni stáli kolem a prohlíželi si Olivera přes dveře. Ty teď fungovaly jako chabý štít z tenkého skla.
Autobus se rozjel a zachránil tak Olivera před jejich zuřivými pohledy.
Nabíral rychlost a Oliver se zadíval z okna. Olivera vyděsilo, když si uvědomil, že Chris a jeho kumpáni nastoupili do druhého čekajícího autobusu. Ten teď jel stejnou cestou, jako Oliverův.
Těžce polkl. Chris a jeho kamarádi byli v druhém autobuse. Oliver věděl, že když ho uvidí vystupovat, vystoupí i oni. Vrhnou se na něj a seřežou ho. Kousl se do rtu a přemýšlel, co dál. Kdyby tak existoval jeho neviditelný plášť. Právě teď by byl pravý čas na jeho použití!
Ozvalo se hrozivé zapraskání a nebe jako by se otevřelo. Spustil se prudký déšť a oblohu křižovaly blesky. Takže tolik k té hodině času, kterou údajně měli. Bouře už přišla.
Autobus nebezpečně zakličkoval. Oliver se chytil kovové tyče, rameny narážel do ostatních dětí stojících kolem. Situace se náhle proměnila ze zlověstné na dost děsivou.
Nebem se mihl další rozeklaný blesk. Děti v autobuse vyjekly strachem.
Oliver si uvědomil, že by bouři mohl využít ve svůj prospěch. Vystoupit na správné zastávce nepřipadalo v úvahu – Chris a jeho kumpáni by tam na něj už čekali. Musel proto vystoupit tam, kde to nebudou předpokládat. Musí splynout s davem. Vzhledem k prudkému dešti a všeobecnému zmatku by se mu mohlo podařit uniknout jejich pozornosti.
Ve chvíli, kdy autobus zpomalil kvůli zastávce, vyrazila velká skupina dětí ke dveřím. Oliver se rozhlédl a zjistil, že jsou přímo na hranicích lepšího sousedství, kde zřejmě žila většina dětí navštěvujících Campbellovu juniorskou střední. Oliver to tam sice neznal moc dobře, ale zhruba tušil, kudy se odsud dostat domů.
Vmísil se tedy do davu a vystoupil z autobusu na neznámé zastávce. Okamžitě ho zalil déšť. Snažil se držet se skupinou dětí, ale většina se jich rozprchla různými směry. Navíc měly děti naspěch kvůli špatnému počasí. Než se Oliver vzpamatoval, stál na chodníků úplně sám.
Ani ne o sekundu později zastavil v zastávce druhý autobus. Oliver si přes zamlžené okno všiml Chrise. A pak si Chris očividně všiml Olivera. Začal totiž divoce gestikulovat jeho směrem a zřejmě něco pokřikoval na své přátele. Oliver nepotřeboval, aby mu někdo vysvětlil, co Chrisova gestikulace znamená. Šel si pro něj.
Oliver se rozběhl.
Sice v podstatě nevěděl, kde je, přesto utíkal. Běžel směrem, o kterém matně tušil, že by měl vést k němu domů.
Neohlížel se, prostě běžel. Cítil nápory větru a deště, které mu ztěžovaly pohyb. Věděl ale, že by mu mohly pomoct, protože Chris bude mít se svým zavalitým tělem mnohem větší problémy.
Oliver si náhle uvědomil, že Chris není jeho jedinou starostí. Byli s ním i všichni jeho přátelé. Obzvlášť ta dívka uměla běhat. Oliver si dovolil se ohlédnout a viděl, že ho začíná dohánět.
Proběhl kolem několika obchodů a pak zahnul do uličky vedoucí někam za ně. Obíhal nejrůznější překážky jako převrácené nákupní vozíky a prázdné krabice, kterými zmítal vítr.
Zahnul za roh a na okamžik se tak ztratil z dohledu pronásledujících tyranů.
Ve chvíli, kdy silný poryv větru převrátil jeden odpadkový koš, dostal Oliver nápad. Bez zaváhání se vrhl do koše, přelezl hnijící jídlo a prázdné obaly, až ho zvenčí nemohlo být vidět. Pak se schoulil do klubíčka a čekal.
Na kusu chodníku, který viděl, se objevila dívka. Přešla do kroku a začala se rozhlížet. Určitě ho hledala. Pak zaslechl další dusající kroky a viděl, že dívku doběhl Chris a zbývající kumpáni.
„Kam zmizel?“ slyšel Oliver vykřiknout jednoho z nich.
„Jak jsi ho mohla ztratit?“ ozval se Chrisův hlas.
„Prostě tady byl a pak byl najednou pryč!“ vykřikla dívka.
Oliver se ani nehnul. Srdce mu divoce bušilo a měl pocit, že mu nepatří ani ruce ani nohy.
„Udělal nějaký ty svoje čáry,“ pronesl Chris.
Oliver se ve své páchnoucí, temné skrýši zamračil. Co tím Chris myslel.
„To je fakt ujetý,“ vyhrkla dívka. „Jako že jen tak zmizel?“
„Už jsem vám to říkal, ne?“ odpověděl Chris. „Je to zrůda.“
„Možná je posedlý,“ pronesl jeden z chlapců.
„Nebuď blbej,“ štěkl Chris. „Není posedlý. Je na něm ale něco fakt divnýho. Teď už mi věříte?“
„Já jo,“ prohlásila dívka. Oliver si uvědomil, že její hlas slyší z větší dálky.
Opatrně vykoukl a viděl, že Chris i s kumpány míří pryč.
Oliver čekal. Dokonce ani když utichla ta podivná konverzace, ve které se zabývali přímo jím, nechtěl opustit bezpečí odpadkového koše. Pořád ještě hrozilo, že opodál čeká někdo z nich a doufá, že zjistí, kam se Oliver poděl.
Netrvalo dlouho a déšť ještě zesílil.