Koule Kandry . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
protože netušil, jestli se bude vracet do New Jersey nebo ne. Ta myšlenka mu dělala starosti.
Cesta vlakem do Cambridge by měla trvat pár hodin. Sledovali, jak vlak přijíždí k nástupišti a pak do něj nastoupili. Našli si tichý vagón, ve kterém mohli strávit cestu.
„Co ostatní ve škole?“ zeptal se Oliver. „Co Ralf? Hazel? Walter? Simon?“
Ester se usmála. „Jsou v pohodě. Všem jim samozřejmě chybíš. Waltrovi opravdu hodně. Prý už bez tebe switchit není, co býval.“
Oliver cítil, jak se mu na rtech zhmotnil smutný úsměv. I jemu přátelé chyběli.
„A škola?“ zajímal se. „Všechno dobré? Co další útoky?“
Zachvěl se při vzpomínce na Lucase vedoucího zbloudilé vidoucí do útoku na školu. A i když ve své časové ose zmařil Lucasův plán, měl silný pocit, že toho zlého starce neviděl naposledy.
„Už žádní netopýři s jiskřivýma očima,“ zakřenila se.
Oliver si vzpomněl na ten děsivý okamžik na jejich první schůzce. Procházeli se zahradami – Ester mu vyprávěla o svém životě a rodině, o tom, jak vyrůstala v New Jersey v 70. letech – a v tu chvíli jejich schůzku přerušil útok.
Oliver si právě uvědomil, že vlastně nedokončili jejich rozhovor. Neměl šanci zjistit, kým byla Ester Valentiniová, než nastoupila do Školy pro Vidoucí.
„Jsme vlastně ze sousedství, že jo?“ zeptal se jí.
Zdálo se, že ji překvapilo, že si to pamatuje. „Ano. Jen asi třicet let od sebe.“
„Nepřijde ti to zvláštní? Být na místě, které tak dobře znáš, ale vidět ho, jaké je v budoucnosti?“
„Po Škole pro Vidoucí už mi zvláštní nepřijde vůbec nic,“ odpověděla. „Spíš se bojím, že narazím sama na sebe. Jsem si jistá, že něco takového by mohlo způsobit konec světa.“
Oliver uvažoval nad jejími slovy. Vzpomněl si, jak starý Lucas otravoval mysl mladého Lucase, aby udělal, co po něm chtěl. „Myslím, že je to v pohodě, pokud nezjistíš, že jsi to ty. Dává to smysl?“
Založila si ruce na hrudi. „Raději bych to neriskovala.“
Oliver viděl, že se tváří opravdu vážně. Jako by jí něco vrtalo hlavou.
„A nejsi stejně zvědavá?“ zeptal se. „Nechtěla bys vidět rodinu? Samu sebe?“
Prudce zavrtěla hlavou. „Mám sedm sourozenců, Olivere. Pořád jsme se jen hádali a prali. Hlavně proto, že jsem byla zrůda. Máma a táta se kvůli mně vždycky hádali. Řešili, co je se mnou špatně.“ Mluvila teď tiše a melancholicky. „Jsem ráda, že jsem od toho všeho pryč.“
Oliverovi jí bylo líto. Vzhledem k tomu, jak hrozný byl jeho domov a dětství, hluboce soucítil se všemi, kdo to měli doma těžké.
Vzpomněl si na všechny děti ze školy. Všechny byly samy, bez rodin, musely se učit… Tenkrát uvažoval, proč si nikdo nepřipadá osamělý, proč se nikomu nestýská po domově. Možná to bylo proto, že nikdo z nich nebyl doma šťastný. Možná něco z toho, že byli vidoucí, z nich automaticky dělalo odpadlíky, vyčleňovalo je od ostatních a kazilo domácí ovzduší.
Ester se na něj zadívala. „Ti tvoji skuteční rodiče, víš jistě, že tě přijmou takového, jaký jsi?“
Oliverovi došlo, že nad tím vlastně vůbec nepřemýšlel. Vždyť se ho přeci vzdali, že? Co když se tolik děsili toho, že bude divný, až ho opustili a utekli?
Pak si ale vzpomněl na vize, ve kterých ho rodiče navštěvovali. Působili v nich příjemným dojmem. Laskavým. Přátelským. Řekli mu, že ho mají rádi a že jsou vždy s ním, dohlížejí na něj, vedou ho. Byl si jistý, že budou mít radost, až se s ním sejdou.
Nebo ne?
„Vím to jistě,“ řekl. Ve skutečnosti si ale poprvé jistý nebyl. Co když svůj úkol špatně pochopil?
„A co budeš dělat, až je najdeš?“ zajímalo Ester.
Oliver zvažoval její slova. Museli mít nějaký dobrý důvod, když se ho ještě jako malého vzdali. Nějaký důvod, proč ho nikdy dřív nehledali. Nějaký důvod, proč teď nebyli s ním.
Zadíval se na Ester. „To je dobrá otázka. Popravdě, nevím.“
Oba mlčeli a vlak jimi jemně pohupoval tam a zpátky, zatímco se prodíral krajinou.
Když se za oknem objevila část historického Bostonu, zadíval se Oliver ven. Vypadalo to tam úžasně, jako v nějakém filmu. Zmocnilo se ho vzrušení. I když nevěděl, co bude dělat, až najde své skutečné rodiče, nemohl se jich dočkat.
V tu chvíli se z reproduktoru ozvalo hlášení.
„Příští stanice: Boston.“
KAPITOLA SEDMÁ
Když vlak zastavil ve stanici, cítil Oliver, jak mu buší srdce nadšením. Nikdy dřív necestoval – Blueovi nikdy nebyli na dovolené – takže návštěva Bostonu pro něj byla opravdu vzrušující.
Společně s Ester vystoupili a zamířili do velice rušné nádražní haly. Byla rozlehlá a všude kolem se nacházely mramorové pilíře a sochy. Lidé v oblecích spěchali z místa na místo a něco hlasitě řešili přes mobilní telefony. Oliverovi to připadalo ohromující.
„Tak jo, na Harvardovu univerzitu je to odsud dvě míle,“ pronesl. „Musíme jít přímo na sever a pak přes řeku.“
„Jak to víš?“ zeptala se Ester. „Ten tvůj kompas určuje i směr?“
Oliver se uchechtl a zavrtěl hlavou. Ukázal na velkou barevnou mapu na nádražní zdi. Byly na ní nakreslené všechny turistické zajímavosti, včetně Harvardovy univerzity.
„Aha,“ začervenala se Ester.
Když vyšli ven, rozvířil lehký podzimní větřík spadané listí na chodníku a nebe pročíslo několik zlatých paprsků.
Zamířili směrem ke Cambridge.
„Vypadá to tu úplně jinak než v mé době,“ komentovala Ester.
„Vážně?“ zeptal se Oliver a uvědomil si, že Ester pochází ze 70. let.
„Ano. Je větší provoz. Je tu víc lidí. Studenti ale vypadají pořád stejně.“ Ušklíbla se. „Hnědý manšestr je asi zase v módě.“
Po ulicích se opravdu pohybovalo množství studentů. Většina nesla nějaké knihy a vypadala, že přesně ví, kam míří. Oliverovi připomněli děti ze Školy pro Vidoucí. Ty totiž také věčně někam spěchaly a tvářily se přitom nesmírně vážně.
„Jak se asi mají všichni ve škole?“ zeptal se. „Chybí mi.“
Pomyslel na Hazel, Waltera a Simona, jeho přátele ze Školy pro Vidoucí. Nejvíc mu ale chyběl Ralf. Ralf Black byl totiž nejblíž tomu, co by se dalo označit jako nejlepší kamarád.
„Určitě jim je fajn,“ odpověděla Ester. „Mají spoustu práce s výukou. Doktorka Ziblattová zrovna začínala s astrálními projekcemi,