Koule Kandry . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
Rozběhl se k Oliverovi.
Oliver to ale očekával. Použil svoji moc, aby pokryl podlahu pod Chrisovýma nohama hustým a kluzkým olejem. Chris zakolísal, pak klopýtl a nakonec uklouzl. Nedokázal udržet rovnováhu a dopadl přímo na zadek. Klouzal po podlaze směrem k Oliverovi, jako by byl na skluzavce.
Oliver otevřel dveře ven. Chris projel kolem něj a pokračoval dál dveřmi. Celou cestu přitom ječel. Klouzal přes dvůr a na Oliverově neviditelné olejové skluzavce pokračoval stále dál, až zmizel z dohledu.
„Měj se!“ zamával mu Oliver.
Snad to bylo naposledy, kdy viděl Christophera Bluea.
Zabouchl dveře a otočil se.
S hlavou zdviženou prošel jídelnou plnou chaosu a sebevědomě propochodoval chodbami Campbellovy juniorské střední školy. Nikdy se necítil lépe, tenhle pocit nemohlo nic překonat.
Když došel k hlavnímu vchodu, oběma rukama otevřel dvoukřídlé dveře. Do tváře ho udeřil závan chladného, čistého vzduchu. Zhluboka se nadechl a připadal si jako znovuzrozený.
A pak si jí všiml.
Pod schody tam stála jediná postava. Černé vlasy. Smaragdové oči.
Oliver tomu nemohl uvěřit. Poskočilo mu srdce. Náhle bušilo nepopsatelnou rychlostí. Zatočila se mu hlava, mozek se snažil přijít na to jak… proč…
Začaly se mu potit ruce a v krku mu vyschlo. Vzrušením mu přeběhl mráz po zádech.
Protože přímo před sebou viděl ztělesnění krásy.
Nebyl to nikdo jiný než Ester Valentiniová.
KAPITOLA ŠESTÁ
„Ester?“ vykřikl Oliver.
Položil jí ruce na ramena a vychutnával si pohled na ni. Nemohl uvěřit vlastním očím.
„Olivere,“ usmála se Ester. Objala ho. „Tak jsem tě našla.“
Její hlas byl sladký jako med. Oliver se ho nemohl nabažit. Přitiskl ji k sobě. Bylo skvělé mít ji v náručí. Myslel si, že už ji nikdy neuvidí.
Pak se ale náhle poplašeně vymanil z jejího objetí. „Proč jsi tady?“
Ester po něm blýskla rošťáckým úsměvem. „Ve škole je stroj času. Ukrytý v kapoku. Všimla jsem si, že je na něm vyryté malé X, a protože X značí všechny vstupy, kam můžou jen učitelé, došlo mi, že tam musí být nějaký vchod. Takže jsem trochu čenichala kolem a když jsem viděla zmizet pár učitelů, došlo mi, že tam musí být stroj času. Studenti mají samozřejmě přísný zákaz ho používat.“
Oliver zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že neskutečně nadaná Ester Valentiniová stroj času našla. Nikdo by ale necestoval časem bez velice dobrého důvodu, zvlášť ne do časové osy, kam ten člověk nepatří! Z toho, co se Oliver naučil ve Škole pro Vidoucí, věděl, že cestování do jiné časové osy dá člověku zabrat. I pro něj samotného to bylo zvláštní, a to cestoval zpátky do své vlastní.
A to nemluvil o oběti, kterou to mohlo znamenat. Nebyla záruka, že se člověk bude moct vrátit. Když Školu pro Vidoucí opouštěl Oliver, lámalo mu to srdce. Udělal to jen proto, aby mohl zachránit Armandův život. Něco tedy muselo Ester přimět, aby se sem vydala. Nějaký úkol, možná. Mise. Možná, že byla škola znovu ohrožena?
„Ne jak,“ opravil se Oliver. „Proč?“
Velice ho překvapilo, když se Ester ušklíbla. „Slíbils mi druhé rande.“
Oliver se zamračil. „Chceš říct, že jsi tu kvůli mně?“
Nechápal to. Ester se už nikdy nemusela vrátit. Mohla by navždy uvíznout ve špatné časové ose. A udělala to kvůli němu?
Zrůžověly jí tváře. Zavrtěla se a náhle jako by se styděla. „Došlo mi, že bys mohl potřebovat pomoc.“
I když to Oliver moc nechápal, byl jí vděčný, že se takhle obětovala. Mohla uvíznout v chybné časové ose, a přesto sem kvůli němu přišla. Uvažoval, jestli to znamená, že ho miluje. Jiný důvod, proč by někdo něco takového podstupoval, ho nenapadl.
Při té myšlence se mu rozlilo teplo do celého těla. Raději rychle změnil téma hovoru, protože se z nějakého důvodu začal stydět.
„Jaká byla cesta časem?“ zeptal se. „Prošla jsi bez problémů?“
Ester si poplácala břicho. „Bylo mi trochu špatně. A slušně mě rozbolela hlava. Ale to je všechno.“
V tu chvíli si Oliver vzpomněl na amulet. Vytáhl ho zpod overalu. „Profesor Ametyst mi před odchodem dal tohle.“
Ester po amuletu přejela prsty. „Detektor portálu! Zahřeje se, když jsi blízko červí díry, že jo?“ Lehkomyslně se usmála. „Jednoho dne by nás mohl zavést zpátky do Školy pro Vidoucí.“
„Je studený jako led od chvíle, kdy jsem se sem dostal,“ pronesl chmurně Oliver.
„Neboj se,“ pronesla. „Nemáme kam spěchat. Máme tolik času, kolik chceme.“ Uchechtla se vlastnímu vtipu.
I Oliver se zasmál.
„Mám nový úkol,“ upozornil ji.
Ester nadšeně vykulila oči. „Vážně?“
Přikývl a ukázal jí kompas. Ester na něj užasle zírala.
„Krásný. Ale k čemu je a co dělá?“
Oliver ukázal na číselníky a podivné hieroglyfické symboly. „Vede mě k rodičům. Tyhle symboly reprezentují místa nebo lidi. Vidíš, tohle jsou moji rodiče.“ Ukázal na číselník, který se zatím nikdy nepohnul, ten, který stále ukazoval na obrázek muže a ženy držící se za ruce. „Ostatní číselníky se pohybují podle toho, kam musím jít příště.“
„Páni, Olivere, to je super! Ty máš úkol! Kam tě vede teď?“
Ukázal na list. „Boston.“
„Proč Boston?“
„Nejsem si jistý,“ odpověděl Oliver a uklidil kompas do kapsy. „Ale najdu díky tomu rodiče.“
Ester ho vzala za ruku a usmála se. „Tak tedy pojďme.“
„Jdeš se mnou?“
„Ano.“ Stydlivě se usmála. „Jestli mě vezmeš.“
„Samozřejmě.“
Oliver se zakřenil. Popravdě úplně nechápal, jak to, že je Ester tak klidná, když může navždy uvíznout ve špatné časové ose. I tak mu ale její přítomnost zvedla náladu. Náhle měl pocit, že by se to všechno mohlo podařit. Jako by ho vesmír vedl dál. Jeho úkol najít rodiče bude s Ester po boku mnohem příjemnější.
Sešli po schodech a nechali Campbellovu juniorskou střední daleko za sebou. Bok po boku, ruku v ruce, šli k nádraží. Oliver cítil hladkou Esteřinu dlaň ve svojí. Uklidňovalo ho to.
Byl sice chladný říjnový den, ale Oliver chlad vůbec nevnímal. Už jen to, že byl s Ester, jako by ho zahřívalo. Bylo tak skvělé ji vidět. Nečekal, že se mu to ještě někdy poštěstí. Nemohl si