Koule Kandry . Морган РайсЧитать онлайн книгу.
co jí právě řekl. Oliver si uvědomil, že toho na ni možná bylo moc a doufal, že jí nevybuchne hlava.
„Fascinující,“ pronesla nakonec.
Pohodlně se opřela a nespouštěla z něj pohled. V očích se jí zračila zvědavost a úžas.
Oliver mlčel a čekal, žaludek se mu svíral očekáváním.
Paní Belfryová si nakonec poklepala na bradu. „Mohla bych vidět ten tvůj kompas?“
Oliver ho vyndal z kufru a podal jí ho. Ona ho velice pomalu prozkoumávala a pak náhle jako by ožila.
„Takový už jsem viděla…“
„Vážně?“
„Ano, patřil profesoru Nightingaleovi, na Harvardu. Je to můj bývalý učitel. Nejúžasnější člověk, jakého jsem kdy potkala.“
Její vzrušení bylo doslova hmatatelné. Oliver ji sledoval, jak vyskočila a rozběhla se ke knihovně. Vyjmula jednu učebnici a podala mu ji.
Oliver se na ni zvědavě podíval. Přečetl si název na přední straně vazby. „Teorie cestování časem.“ Zalapal po dechu a setkal se s pohledem paní Belfryové. „Já… já to nechápu.“
Paní Belfryová se znovu posadila. „Profesor Nightingale je specialista na fyziku – a zvlášť se věnuje cestování časem.“
Oliverovi se zatočila hlava. „Vy myslíte, že je taky vidoucí? Jako já?“
Vždycky si myslel, že je ve své časové ose jediný vidoucí. Možná byl ale tenhle profesor Nightingale druhý vidoucí. Možná, že právě proto ho kompas navedl k paní Belfryové.
„Kdykoli mě učil o nějakém vynálezci, vždycky mluvil, jako by ho znal osobně.“ Šokovaně si přitiskla ruku na ústa. „Teď mi došlo, že je opravdu znal. Musel cestovat časem a setkat se s nimi!“
Na Olivera toho bylo moc. Srdce mu prudce bušilo. Paní Belfryová ho ale vzala za ruku, aby ho uklidnila.
„Olivere,“ pronesla jemně, „myslím, že se s ním musíš setkat. Myslím, že patří na tvoji cestu vedoucí k rodičům i tvému předurčení.“
Skoro ani nedomluvila a už zalapala po dechu.
„Olivere, podívej.“
V tu chvíli si Oliver všiml, že se číselníky na kompasu pohybují. Jeden se zastavil tak, že ukazoval na list jilmu. Druhý na symbol, který připomínal ptáka. Třetí zůstal na promoční čepici.
Oliver překvapeně vykulil oči.
Ukázal na jilmový list. „Boston.“ Pak na ptáka. „Slavík, anglicky Nightingale.“ A nakonec na čepici. „Profesor.“ Cítil, jak se mu vzrušením dme hruď. „Máte pravdu, musím do Bostonu. Potkat se s profesorem Nightingalem. Má další stopu.“
Paní Belfryová rychle něco napsala do svého zápisníku a pak vytrhla stránku. „Vezmi si tohle, tady bydlí.“
Oliver si papír vzal a zadíval se na bostonskou adresu. Byl tohle další díl do skládačky jeho úkolu? Byl profesor Nightingale další vidoucí?
Opatrně papír přehnul a vložil si ho do kapsy, doslova se těšil, až zase vyrazí na cestu. Vyskočil.
„Počkej,“ zarazila ho paní Belfryová. „Olivere. Co ta kniha?“ Kniha profesora Nightingalea ležela na jejím stole. „Vezmi si ji,“ dodala. „Chci, aby sis ji nechal.“
„Děkuji,“ pronesl Oliver. Cítil pohnutí i vděčnost. Paní Belfryová opravdu byla tou nejlepší nevidoucí učitelkou, kterou měl.
Sebral knihu a zamířil ke dveřím. Když k nim ale došel, ozvala se za ním ještě paní Belfryová.
„Vrátíš se někdy?“
Zastavil se a zadíval se na ni. „To nevím.“
Smutně přikývla. „No, pokud je tohle sbohem, pak už zbývá jen ti popřát hodně štěstí. Doufám, že najdeš, co hledáš, Olivere Blue.“
Oliver cítil v srdci hlubokou vděčnost. Bez paní Belfryové by nejspíš nezvládl první hrozné dny v New Jersey. „Děkuji, paní Belfryová. Díky za všechno.“
Pak vyběhl ze třídy, nemohl se dočkat, až bude sedět v prvním vlaku do Bostonu, aby se konečně setkal s profesorem Nightingalem. Pokud ale měl navždy opustit New Jersey, byla ještě jedna věc, kterou musel vyřešit.
Tyrani.
Byl právě čas oběda.
Prostě musel napravit ještě jednu špatnost světa.
*
Spěchal dolů po schodech, z jídelny už se k němu ve vlnách nesl pach mastných hranolků. S paní Belfryovou se bavili tak dlouho, že už byl čas jíst.
Výborně, pomyslel si Oliver.
Zamířil do jídelny. Bylo v ní plno studentů a neuvěřitelný hluk. Uviděl Paula a Samanthu, své nepřátele z hodin přírodních věd. Všimli si ho a začali si na něj ukazovat a něco si šuškat. Ostatní děti se na Olivera zadívaly a začaly se mu posmívat. Viděl děti, které po něm házely míče na hřišti. Děti z hodin pana Portendorfera, kterým se hrozně líbilo, když Olivera nazýval Oskarem.
Oliver očima propátrával místnost, až našel, koho hledal: Chrise a jeho kamarády. To oni ho naháněli během bouřky. Kvůli nim se musel schovat v odpadkovém koši. To oni ho nazývali zrůdou, podivínem a spoustou dalších a horších výrazů.
I oni si ho všimli. Krutá dívka, která měla vlasy zapletené do několika copů se začala usmívat. Šťouchla do vytáhlého pihovatého chlapce, který se tvářil tak pobaveně, když Chris držel Olivera v kravatě. Pokud šlo o ně, společně s Chrisem včera Olivera proháněli v bouři a přinutilo ho schovat se v odpadkovém koši. Při pohledu na jejich úsměvy skřípal Oliver zuby. Cítil, jak se ho zmocňuje vztek.
Chris vzhlédl. Pokud se v obýváku Oliver bál, nedával to teď nijak najevo. Byl přece obklopený svými tyranskými přáteli.
I přes celou jídelnu dokázal Oliver Chrisovi odezírat ze rtů. Mluvil ke svým přátelům. „Hele ho, je jak zmoklá slepice.“
Oliver se soustředil na jejich stůl. A pak zapojil svoji moc vidoucího.
Jejich tácy se začaly zvedat ze stolu. Dívka vyskočila ze židle, naprosto ji to vyděsilo.
„Co se to děje?“
Pihovatý kluk i tlouštík také odskočili od stolu. Oba vypadali stejně vyděšeně a ustrašeně křičeli. Chris prudce vstal. Nevypadal ale vyděšený, vypadal rozčílený.
Všichni ostatní studenti se ohlíželi, aby zjistili, co se to děje. Když si všimli táců vznášejících se jakoby magicky ve vzduchu, začali panikařit.
Oliver poháněl tácy stále výš a výš. A pak, když byly zhruba ve výši hlavy, je obrátil.
Jejich obsah se sesypal na hlavy tyranů.
Aspoň vidíte, jaké to je, být v odpadcích, pomyslel si Oliver.
V jídelně vypukl naprostý chaos. Děti začaly ječet, běhat z místa na místo a vzájemně se strkaly, jen aby se dostaly k východu. Jeden z Oliverových mučitelů – od hlavy až k patě pokrytý bramborovou kaší – uklouzl na